Autor: Jan Vítek, uveřejněno v RK č. 63/2021

V blízkosti proslulých skalních měst u Adršpachu a Teplic nad Metují se skrývá řada dalších méně známých, ale rovněž pozoruhodných míst, z nichž některá byla rovněž zahrnuta do území CHKO Broumovsko. Patří k nim údolí potoka Dřevíč, místně zvaného též Olšovka, což je nejvydatnější pravý přítok Metuje nad Hronovem. Při této více než 20 km dlouhé říčce, většinou provázené silnicí a na horním toku též železniční tratí (z Trutnova do Teplic nad Metují) najdeme spoustu malebných míst a rozličných zajímavostí, včetně několika významných přírodních lokalit.

Převážná část údolí Dřevíče je součástí osobité krajiny, typické pro okrajové partie tzv. vnitrosudetské pánve, respektive její geografické jednotky Polická vrchovina. Vyznačuje se reliéfem, vzniklým na skloněném souvrství usazených hornin mladoprvohorního a zejména druhohorního stáří. K tomuto sklonu původně vodorovně uložených vrstev došlo „prohnutím“ celé pánve v důsledku tektonických procesů, provázejících alpínské vrásnění. Následná říční eroze, spolu s dalšími rušivými procesy (např. zvětráváním různě odolných hornin, gravitačními svahovými pochody aj.), vedly ke vzniku tzv. kuestového reliéfu s nesouměrnými hřbety a návršími (kuestami) s příkrým svahem na čele vrstev a pozvolnějším týlovým svahem, sledujícím sklon vrstev. A právě mezi vnějším a vnitřním pásmem kuest v jihozápadní části Polické vrchoviny se vine říčka Dřevíč, pojmenovaná podle táhlé obce, vyplňující údolí při dolním toku.

Za pozornost stojí už pramenná partie Dřevíče v mokřinové lesní pánvičce pod hřbetem Závory (Krupná hora, 706 m), asi 0,5 km západně od Hodkovic. Poblíž vyvěrá také jedna ze zdrojnic další východočeské řeky Metuje – Adršpašský potok, protékajícího obcí Adršpach, na nedalekém svahu vnitřní kuesty je též hlavní pramen Metuje, odkud se říčka proplétá Adršpašským skalním městem, kde napájí i známé Adršpašské jezírko.

Horní tok Dřevíče protéká Hodkovicemi a posléze Janovicemi, kde se vyhýbá strmému ostrohu Strážného vrchu (654 m). Potok se zde výrazně zařezává do svrchnokřídových (cenomanských) pískovců a na asi čtvrt kilometru dlouhém úseku vytváří soustavu „klokotavých“ kaskád, zvanou Janovické peřeje. Bystřina zde pospíchá přes balvany a bloky, které se kdysi zřítily ze skalních výchozů na okolních svazích a místy zaplňují celé dno údolí. Přístup k tomuto působivému zákoutí je od silnice (ze Stárkova do Horního Adršpachu), a to pod osadou Nové Domy kolem působivé dvojice Janovických buků, chráněných jakožto památné stromy. Součástí členitých pískovcových skal výše na svahu je poblíž mostku železniční tratě asi 5 m vysoký vodopád, na vodu však většinou skoupý. O geologické pestrosti tohoto údolního úseku svědčí i to, že zde v profilu svahu najdeme tři typy usazených hornin druhohorního stáří – kromě hojných křídových slínovců a pískovců také bělavé triasové arkózy (tj. pískovce s převahou živcových zrn), patrné např. v menším odkryvu u silnice.

Střední tok Dřevíče protne na sebe navazující Horní a Dolní Vernéřovice (které jsou stejně tak jako výše zmíněné Hodkovice a Janovice součástí obce Jívka) a zákrutami pod návrším Záhoř (607 m) také osadu Vápenka. Té zřejmě dala název sypká vápnitá hornina travertin (přesněji řečeno pěnovec), která se ve spodní části svahu sráží z pramenité vody, nasycené uhličitanem vápenatým v nadložních vrstvách slínovců.

Největším sídelním útvarem v údolí je město Stárkov, vyplňující malebné partie při soutoku Dřevíče a jeho největšího pravého přítoku Jívky (Jíveckého potoka). Historické jádro Stárkova bylo vyhlášeno za městskou památkovou zónu a k největším pozoruhodnostem patří kostel sv. Josefa Pěstouna se sousední patrovou, převážně roubenou farou. Ještě před vyústěním Jívky se nad údolím zvedá Zámecký vrch (492 m) se skromnými stopami po hradišti Bystrý, protější levý břeh Dřevíče je u Stárkova provázen příkrou a souvisle zalesněnou strání, náležející dílčí geomorfologické jednotce Stárkovské kuesty. Její nejhodnotnější část byla pod názvem Stárkovské bučiny zařazena mezi tzv. významné evropské lokality a hlavním důvodem ochrany je zde smíšený lesní porost s převahou buku a s bohatým bylinným podrostem na opukovém (slínovcovém) skalním a suťovém podkladu.

Ze Stárkova stoupá tímto svahem turisticky značená cesta na skalní útes Vysoký kámen (545 m). Ještě před vrcholkem při ní mineme pozoruhodný povrchový útvar – skalní rokli, přesněji řečeno mohutnou „průrvu“, procházející souběžně se směrem svahu. Tato výrazná rozsedlina vznikla v poměrně nedávné geologické minulosti gravitačním odsednutím a poklesem části svahu. Je přes sto metrů dlouhá, okolo 10–20 m hluboká i široká, místy ještě členěná odkloněnými skalními bloky a věžemi. Protože jde o útvar vskutku neobvyklý, není divu, že se k němu váže několik lidových pověstí. Jedna z nich – o tajných skrýších skřítků – dala místu pojmenování Trpasličí rokle. Odtud už cesta vede na vrcholek opukového (slínovcového) skaliska Vysoký kámen, upravený na vyhlídku. Nabízí pěkný pohled nejen na Stárkov, ale i na malebně členité partie nad údolími Dřevíče a Jívky. Trpasličí rokle je zřejmě největší povrchovou skalní rozsedlinou v křídových slínovcích na území naší vlasti, za zmínku však stojí, že na levém svahu údolí Dřevíče není osamocená. Méně výraznou bychom našli i výše proti směru údolí, dvojice dalších „brázdí“ lesní svah také nad Horním Dřevíčem. V terénu ovšem mnohem nápadnější je soustava slínovcových skal, vystupujících z převážně bukového porostu na příkrém svahu v pokračování Vysokého kamene.

Bez zajímavostí není ani zbývající dolní úsek údolí Dřevíče, převážně vyplněný vesnicemi Horní Dřevíč (součást Stárkova) a Velký Dřevíč (součást Hronova). Např. nad Horním Dřevíčem ustupuje horní část levého svahu (tedy na čele vnitřní kuesty) nápadně do strany, kdežto spodní část údolí vytváří několik na sebe navazujících výrazných zákrut – meandrů. Součástí téhož svahu pod návrším Končina (543 m) je při horním okraji Velkého Dřevíče vydatný pramen s pěkně upravenou Dřevíčskou studánkou, známou též jako Pramen u Vavřenů. Je jedním z důkazů velkého hygrologického významu Polické vrchoviny.

Už blíže ke Hronovu je dolní tok Dřevíče oddělen od souběžného údolí Metuje nápadným návrším Homole (472 m), stejný název nesou na navazujícím úzkém hřbítku také skromné pozůstatky (příkopy a val) dávno zaniklé středověké tvrze. Pod touto partií už v blízkosti železniční zastávky Hronov–zastávka a mezi silnicemi z Hronova do Stárkova a Police nad Metují se už Dřevíč vlévá do Metuje.

Z literatury:

J. DEMEK, J. KOPECKÝ, Geomorfological Processes and Landforms in the Southern Part of  the Polická vrchovina Highland. GeoJournal, 32, 3: 231-240. 1994.
V. MÜLLER (red.), Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1:50 000, listy 04-31 Meziměstí, 04-32 Broumov, 04-33 Náchod, 04-34 Martínkovice. 86 s. ČGS, Praha 1997.
R. TÁSLER a kol., Geologie české části vnitrosudetské pánve. 296 s. Academia, Praha 1979.
J. SVOBODA, J. CHALOUPSKÝ a kol., Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200000, list M-33-XVII Náchod. 186 s. Praha 1961.
D. ŠEBESTA, Příspěvek ke geomorfologickým poměrům povodí Dřevíče. Vč. Sb. Přír., Práce a studie, 24:25-47. 2017.
M. VEJLUPEK red., Geologická mapa ČR, 1:50 000, list 04-33 (Náchod). ČGÚ, Praha1990.
J. VÍTEK, Zajímavé povrchové tvary na Vysokém kameni u Stárkova. Sb. Čs. geogr. Sp., 92:2:146-148. 1987.
J. VÍTEK, Geomorfologie údolí Dřevíče v severovýchodních Čechách. Vč. Sb. Přír., Práce a studie, 16:3-24. 2009.