Autor: Marie Nyklíčková, uveřejněno v RK č. 66/2023
Během jediného dne se pokojné úbočí Náchodské vrchoviny, s poli zrajícího obilí čekajícího na žně, proměnilo v těžko představitelný obraz hrůzy. Spousty všude se povalujících mrtvol vojínů, nářek těžce raněných a strašidelné ržání umírajících koní. Dým a dunivý hřmot z děl, jejichž granáty roznášely zkázu.
Krátce před zahájením bojů obyvatelstvo pohraničních oblastí opouštělo své domovy. Rodiny z Vysokova, Provodova, Šeřče, Kramolny, Vrchovin, Přibyslavi se vydávaly někam do kraje k Nahořanům a Bohuslavicím. Časně ráno po zprávě: „Prajz na nás de“ se během krátké doby téměř vylidnila i ves Šonov. Podle vzpomínek pamětníků to byl zmatek nad zmatek. Hospodáři naložili na vozy to nejnutnější a jelo se, aniž kdo tušil kam. Krávy hnali před sebou, mléko dojili na zem. Skončili až v Čánce u Opočna. K těm několika, kteří se rozhodli zůstat, patřili manželé Hokovští z čp. 71. Ukryli se ve sklepě a do smrti pak vzpomínali, co tenkrát zažili strachu. Všude vojsko, prázdná stavení obsazená raněnými, neustávající hluk probíhajících bojů. Kolikrát by bývali rádi utekli, ale už to nebylo možné.
Vstup nepřátelské armády do země byl předpokládán přes Moravu, ale Prusové přišli od Náchoda, jejich předvoj stačil bez překážek obsadit Vysokov, dobenínské návrší, Branku i Václavice. Rakouský armádní sbor se sem několikadenním pochodem přesouval od Olomouce. Vyčerpaní vojáci zatíženi mundúry, tlumoky a zbraněmi, nevyspalí, hladoví, trpěli navíc v horkých dnech nedostatkem vody. K opuštěným vsím pod Brankou, Šonovu a Provodovu, dorazili ráno 27. června. Útok začal hned po osmé hodině. Za zvuků rázného pochodu vojenské kapely stoupaly formace rakouských pěšáků a polních myslivců od šonovského hospodářského dvora vzhůru, kde byly očekávány protivníkem. Podařilo se jim dostat k evangelickému kostelu se hřbitovem a některým z nich proniknout až do Václavic ke kostelu sv. Václava. Současně jich část postupovala směrem od Vrchovin a Šonova k náchodské silnici. Pěší prapor dorazil až k bražecké roklině pod vrchem Brankou. Zradou bražeckého občana byl v těchto místech nečekaně napaden pruskou pěchotou a donucen ustoupit k hájovně na Horách.
Po desáté hodině se v okolí šonovské hájovny a strže zvané Zádol začaly svádět tuhé boje. Pruská přesila nakonec donutila všechny rakouské jednotky k ústupu na Šonov. Nepřátelská střelba ovšem nedokázala zabránit ustupujícím mužům vrhnout se žíznivě na kaluž vody zbarvenou krví padlých. Řídící učitel Karel Janků zaznamenal neobyčejný příběh rodiny Sochorových z šonovské osady Na Horách. Do jejich stavení čp. 10 toho dne nenadále vtrhli Prusové, aby se odtud mohli lépe bránit útočícím rakouským oddílům. V chalupě zastihli zbytek členů rodiny připravující se k evakuaci. Osmdesátiletou Annu Sochorovou, její padesátiletou hluchoněmou dceru Veroniku a hospodářova patnáctiměsíčního synka Františka spícího v kolébce. Veronika sice nemohla slyšet prudkou palbu, ale viděla její dopady a okamžitě se ujala ošetřování raněných. Nedbala na hrozící nebezpečí a odbíhala k nedaleké studni pro vodu. Na dvoře vybuchlo několik dělostřeleckých granátů, obě ženy i děcko naštěstí střelbu přečkaly bez zranění. Prusové – Poznaňští Poláci na svou obětavou pečovatelku nezapomněli a začátkem srpna se zastavili projevit Veronice svou vděčnost. Podle Jankových zápisků se přitom neudrželi a „při pohledu na svého němého ochránce propukli v hlasitý pláč.“
Před polednem zaútočily posílené rakouské oddíly na provodovský les (nacházející se v místech dnešní železniční trati), a také zde utrpěly těžké ztráty. Ve stejné době proběhla krátká, ale o to krvavější jezdecká bitva na dobenínské pláni, po které zůstalo ležet na bojišti několik stovek mrtvých a zraněných jezdců i koní. Za cenu značných obětí vytlačili rakouští kyrysníci jízdu pruských dragounů a hulánů zpět do úžlabiny k Vysokovu. Za pomoci dalších posil se podařilo překvapené Prusy přinutit k ústupu zpět k Náchodu. Někteří z nich se snažili udržet v lesích na Brance do příchodu hlavního sboru spěchajícího sem od Dušníků. Pruská armáda, jejich vozy a děla se prohnaly Náchodem s takovou razancí, až se pod nimi chvěla zem. Jejich zásah do bojů, kolem jedné hodiny, zvrátil slibně se vyvíjející průběh bitvy. Rakušané nedokázali dlouho vzdorovat náporu a ustupovali dolů k Šonovu a Provodovu, kryti palbou čtyřiceti rakouských děl postavených u Domkova a Klen. V té době se ještě rakouský pěší pluk spolu s mysliveckým praporem neúspěšně pokoušely vyhnat Prusy z Vysokova. Boj skončil kolem čtvrté odpolední hodiny jejich ústupem ke Klenům a České Skalici. Vítězné pruské vojsko se utábořilo na bojišti, kam poté dorazil i pruský korunní princ Bedřich Vilém.
Účinnější pruské zbraně a schopnější velení armády se podílely na tom, že osm hodin bojů přineslo mnohem větší škody rakouské straně. Padlo na tisíc jejích mužů a zahynulo přes čtyři sta koní. S raněnými, zajatými a nezvěstnými dosáhla výše ztrát pěti tisíc. Opuštěné bojiště přilákalo skupinky lidí, přicházející sem z různých pohnutek. Jedni přispěchali především za vidinou kořisti. Vybírali si, pokud možno padlé důstojníky, aby je o všechno obrali. Další sem přivedla touha na vlastní oči spatřit následky urputných bojů, případně si odnést něco na památku. Nechyběli však ani dobrovolníci, kteří se nezištně pokoušeli zmírnit utrpení raněných jejich přepravou do nejbližšího lazaretu. Na přísun tolika mužů, naléhavě potřebujících lékařský zákrok, nemohl být nikdo připravený. Často tehdy umírali i na méně závažná poranění. Chybějící včasná dostupnost, případně nedostatečnost ošetření i omezené možnosti tehdejší medicíny, nedávaly mnoha z nich naději na přežití. Oběti se vyskytly i mezi zdejším civilním obyvatelstvem. Vysokovského Sedláčka našli po bitvě ve sklepě pod chalupou, udušeného při jejím požáru. Václavský občan Novotný neunesl pohled na svoji zničenou úrodu a vzal si život. Skončil údajně v jednom z hromadných hrobů. Ještě po stu letech se daly nalézat v místech bojů zbytky panenek, kterými chtěli neznámí tátové potěšit své dcerky.
Mezi otřesné zážitky Aloise Jiráska patřil pohled na kupu mrtvol rakouských myslivců vršící se vedle poničené hřbitovní zdi u kostela sv. Václava. Sám kostel byl rovněž silně poškozený. Svůj podíl na tom měl i dělostřelecký granát, který dovnitř proletěl oknem. Čtvrtého dne po bitvě zhlédl rozsah škod novoměstský děkan Pelhřim Novák. Se smutkem v duši líčil později spoušť uvnitř kostela. Roztrhaný oltářní obraz sv. Václava, potrhaná kostelní roucha, zbořený oltář, povalená kazatelna, rozlámané stolice, porouchané varhany. Zaznamenal i na bojišti se doposud povalující, nepohřbené lidské mrtvoly a koňské zdechliny, spousty zaschlé krve i všudypřítomný nesnesitelný zápach. Prusové zpočátku těžko sháněli mezi prvními navrátilci osoby, schopné ujmout se ukládání mrtvých těl. Pohřbívalo se vzhledem k teplému počasí, pokud možno rychle, přímo na bojišti. Později přilehlé obce povinně poskytovaly další hrobníky, přesto nějakou dobu trvalo, než se podařilo zvládnout takové množství děsivé práce. Někteří z těžce raněných se z posledních sil snažili skrýt před zuřícími boji v Zádoli nebo ve vsích na úpatí Náchodské vrchoviny. Smrti se jim přesto uniknout nepodařilo, jak dokládají křížky nad jejich hroby.
Hroby jednotlivé i společné, označené i neoznačené, jsou doširoka rozesety po okolí. Hromadné hroby pro stovky mrtvých těl vyžadovaly výběr vhodných míst, kde by vyhloubení rozměrných šachet nebránilo tvrdé opukové podloží. Kruté boje prusko-rakouské války, ze dne 27. června roku 1866, připomínají už jen desítky různých pomníků, pomníčků i jednoduchých železných křížků. Vysoký jehlan, pod kterým na podstavci odpočívá český lev, upomíná na místo jezdecké bitvy. Na návrší nad Vysokovem se nachází pomník rakouského polního myslivce v nadživotní velikosti. Stojí na lidské lebce, s pohledem obráceným k zemské Brance. U kostela ve Václavicích rozpíná na skále křídla moravská orlice, jako by se chystala vzlétnout. Nad Provodovem v bývalém lomě označuje pomník ve tvaru přeraženého kmene společný hrob 400 padlých. Největší hromadný hrob, nacházející se za Vysokovem, přikryl po letech železniční násep. Nenápadný pomník s prostým nápisem: „Zde pod tímto náspem odpočívá 600 rakouských a pruských vojínů,“ nechaly při stavbě železniční trati v roce 1875 zřídit c. k. státní dráhy. Při dnešních procházkách po okolí často ani netušíme, kde všude doposud zem ukrývá pozůstatky lidí, jejichž osudem se stala válka. A to byl teprve začátek…
Buď lehká vám ta černá země…
A dotlete tam tiše, jemně
pod obilím a kamením,
ó hrdinové bezejmenní,
již, hnali jste se v trubek hřmění
na bodáku hrot s nadšením
a jak ty klasy přede žněmi
jste padali tak časně k zemi
a ztrhaný zrak do dáli
jste ještě marně upjali
a dusili snad stesk a pláč
a mřeli – nevědouce zač…
(Verše Svatopluka Machara z roku 1891, kustoda vojenských památek.)
Použitá literatura:
Karel JANKŮ, Bitva na Dobeníně u Náchoda 1866, Nové Město nad Metují 1908.
Zdeněk JÁNSKÝ, Bitva u Náchoda v roce 1866, Komitét pro udržování z války roku 1866, Hradec Králové 2006.
Anna FRANCOVÁ, Moje vzpomínky na minulost, r. 1969.
Jan ČÍŽEK-Radek TEICHMAN, Naučná stezka 1866 Náchod-Vysokov-Václavice, Hradec Králové 2007.
Augustin POLÁČEK, Poláčkova kronika, r. 1931.
Zdeněk JÁNSKÝ, Provodov-Šonov aneb jak se žilo pod Dobenínem, Provodov-Šonov 2003.
Zdeněk JÁNSKÝ Rakouské jezdectvo v bitvě u Náchoda, Náchod 2001.
Zdeněk JÁNSKÝ, Stanislav BOHADLO, Stopy krve a železa 1866, Náchod 1991.
Jiří FRÝZEK, Ze starých kronik, Oftis 2009.
Alois JIRÁSEK, Z mých pamětí, Praha 1925.
Jan BERAN, Ze vzpomínek Antonína Nováka, Od kladského pomezí, roč. III., 1925-1926.
