Autor: Klára Lukášová

„Kdyžs včera odešel, nevím, jestliže ses s mamou rozloučil; dnes ti toho už možno není, v 6 hodin ráno dokonala. Můžeš-li, přiď domu. Víc psát nemohu. N.“ Tato výmluvná slova napsal Josef Němec synu Karlovi v osudný den 21. 1. 1862, kdy dohasl život nejen velké spisovatelky, ale také manželky a matky, která po sobě zanechala tři děti na prahu dospělosti.O bouřlivém a strastiplném manželství Boženy a Josefa Němcových toho již bylo napsáno mnoho. Poněkud odlišný pohled na vazby uvnitř rodiny však podává také období po smrti Němcové, které přináší zajímavé momenty, jež dokreslují i méně známou tvář Josefa Němce jako vdovce, starostlivého i přísného otce a oddaného dědečka, jemuž nejsou osudy rodiny lhostejné.

 Jaké byly vlastně vztahy v rodině po smrti matky? Rozvrat a rozluka manželů byla zapomenuta a její hlavou zůstal otec, který se nyní staral o odkaz své ženy a spisovatelky. I přesto, že vztahy mezi jednotlivými členy rodiny nebyly nikdy idylické, nadále spolu víceméně drží a pomáhají si. Přesto stejně jako dříve, býval Josef Němec i jako vdovec často mrzutý, dlouho nikde nevydržel a stále se stěhoval z místa na místo. Pobýval buď v Praze, nebo u syna Karla v Karlíně a později v Táboře. Opakovaně však také nalézal útočiště u příbuzných a známých v Novém Bydžově, ve svém rodišti. Přesto se nikde necítil dlouho spokojený, jako by nemohl nikde zakotvit. Někdy ho hnala vidina lepšího výdělku a pohodlí, jindy zase touha být nablízku dětem a vnoučatům, která byla světlým bodem v jeho životě, kde nebylo o věčné mrzutosti, zklamání či finanční nesnáze nouze.

 Po smrti své ženy byl Josef Němec v kontaktu se všemi třemi dětmi, i když s různou intenzitou. Staral se o budoucí uplatnění neprovdané dcery Theodory (Dory), zneklidňovalo ho nejisté postavení syna Karla a starost mu přidělával i nejmladší Jaroslav, který odešel hledat štěstí do vzdáleného Ruska. Pojítkem rozptýlené rodiny byla především korespondence. Tak jako dříve matka, i otec se zlobil, když mu děti pravidelně nepsaly a mnohdy dlouhé měsíce musel čekat na odpověď. Vyčítal jim, že se ozývají, jen když něco potřebují a že „o něho nedbají“. Pravidelně dětem psával o sobě, a zároveň je informoval o tom, co se dozvěděl od jejich sourozenců. Sice nárazově, ale přece udržoval kontakty také s příbuznými své ženy v Zaháni.

Nejslabší a liknavou pisatelkou byla zejména Dora, která zakotvila jako učitelka ručních prací v Městské dívčí škole v Jičíně, nikdy se neprovdala a vedla poněkud samotářský život, který ji zpříjemňovaly příležitostně její neteře. Svátky, Vánoce i prázdniny pak obyčejně trávila u bratra Karla v Táboře, nebo se rozjela do Nového Bydžova, kde měla nejen otce, ale i další příbuzné z jeho strany, se kterými si dobře rozuměla. Otec se také staral o její budoucnost, sledoval inzeráty, kde se uvolnilo jaké místo, nabízel, že zjistí podrobnosti o různých konkursech a nabídkách učitelských míst, že zařídí přímluvu. I když otec na dceru žehrával, jak je nedbalá a vytýkal jí, že o ní nemá dlouho informace, přece jen mu zůstávala člověkem, s kterým si „mohl upřímně pohovořit“. Někdy se za ní do Jičína také sám vypravil. Právě dcera Dora udržovala a ctila odkaz své matky, když ve své vile věnovala jeden pokoj památkám po zesnulé a na svou rodinu. Stál tu matčin psací stůl s rodinnou korespondencí a drobnými předměty, na stěnách pak visely snímky členů rodiny. Tyto památky se později dostaly do Muzea Boženy Němcové v České Skalici.

 Není pochyb o tom, že rodinu spojoval zejména kult matky a předčasně zesnulého syna Hynka. O Dušičkách a výročích nezapomínal otec ani Karel s Dorou na matčin hrob na Vyšehradě, ani Hynkův hrob na Olšanech. Karel, vyučený zahradník, dokonce sám zhotovoval věnce a nosil je matce na Vyšehrad. Rodina se také příležitostně scházela při různých pamětních a slavnostních akcích. Například v roce 1888 se rodina sešla v České Skalici při odhalení prvního veřejného pomníku spisovatelky na náměstí v České Skalici, otec však již tehdy nežil. Dcera Dora odjela do České Skalice také znovu u příležitosti 50. výročí od matčiny smrti.

Velké starosti přidělával otci zejména syn Karel, který byl velký „nedbalec“ a trápení svou laxností přidělával již matce. Vyučil se zahradníkem a na praxi pobýval dokonce v Zaháni, ale dlouho nikde nevydržel, často střídal pracovní místa, neboť míval mrzutosti se svými zaměstnavateli. Také jemu otec horlivě sháněl inzeráty pracovních nabídek a poptával se známých. Později žili otec a syn nějakou dobu ve společné domácnosti, ale nedělalo to dobrotu a jednou došlo dokonce k prudkému výstupu, po kterém spolu šest neděl nepromluvili. Nakonec se však udobřili, a když Karel získal místo na Vyšší hospodářské škole a usadil se i s rodinou v Táboře, pobýval zde otec v malém najetém bytě nedaleko syna a jeho rodiny, aby mohl být nablízku vnučce Božence. Svou první vnučku si velmi zamiloval a stále na ni myslel, jak vypovídá i jeden z jeho dopisů: „Nejhůř se as vedlo Bože, neměl se kdo o ni starat, nedostávala rohlík a pivíčko. Mně se tu po ní stýská, tak jsem na ni navykl.“  Jindy se zase dceři svěřuje: „…nemohu byt bez Boži, stýská se mně po ní, nežli usnu, tu si s ní obyčejně pohovořím.“ S Karlem a jeho rodinou byl vůbec ze všech dětí nejvíce v osobním styku a své dceři psával také o pokrocích dalších vnoučat, neboť Karel měl z obou manželství sedm dětí a zřejmě ještě nemanželského syna Jarku, kterého později adoptoval mladší bratr Jaroslav. Často také vnoučatům posílal něco na přilepšenou, např. koláče, jablka, ořechy či jitrnice. U syna Karla otec také nakonec 17. 9. 1879 zemřel a v Táboře nalezl i místo svého posledního odpočinku.

Nejmladší syn Jaroslav se usadil až v dalekém Rusku, kde působil jako učitel kreslení a později se z něho stal uznávaný odborník v oblasti ovocnářství. Otec se o Jaroslava velmi strachoval, protože dopisy z Ruska nedocházely příliš často a také si dělal starosti o jeho zdravotní stav. Návštěva nejmladšího syna bývala proto vždy vzácnou a radostnou událostí. Jaroslav zajížděl rád na prázdniny do Čech, kdy tu rád rybařil a se svou ruskou manželkou Marií pobyl také v lázních či u známých v Praze. V listopadu 1877 se Němec dokonce do Oděsy na Jaroslavovo pozvání vypravil na více než půlroční návštěvu. Josef Němec měl bystrý pozorovací talent, a proto také dokázal ve svých dopisech velmi výstižně popsat poměry v Oděse i v synově rodině. Velmi často se v nich zmiňuje i o malém Jarkovi, kterého si Jaroslav a jeho žena osvojili, neboť neměli vlastní děti. Z dopisů vyplývá také zajímavý fakt, že jako dědeček byl Němec mnohem citlivější a vnímavější, než byl jako otec ke svým dětem.

Josef Němec, v mládí horlivý vlastenec a svědomitý a neúplatný komisař finanční stráže, byl až do vysokého věku aktivní muž a snažil se ještě po své sedmdesátce si přivydělávat k penzi, ať již v soukromých službách nebo ve službách městské rady (například na radnici v Novém Bydžově rovnal registraturu). Nevyhýbal se však ani společenskému životu a rád navštěvoval různé akce. Příležitostně také stále přispíval do českých i německých novin. Za svůj dlouhý život však prožil také mnoho zklamání a rozčarování v kariérním i osobním životě. Jeho prchlivá a nestálá povaha mu často přinášela okamžiky plné svárů a rozepří, kdy měl pocit, že je mu křivděno a že je svět proti němu. Jeho složitou a mnohovrstevnou povahu zajímavě vystihuje Helena Baková ve své knize Portréty historických osobností – Nejen grafologický pohled: „Navenek tak může působit sebevědoměji a dominantněji, než jak je to v jeho vnitřní skutečnosti, kde zažívá nejistoty, pochybnosti a úzkost. V jeho nitru je totiž i jakási plachost, zdrženlivost, váhavost, rozechvělost, smutek…“

Potomci:

Barbora Panklová (?1820 – 1862) ∞ Josef Němec (1805 – 1879)
Hynek (1838 – 1853), zemřel na tuberkulózu
Karel (1839 – 1901), pedagog a ovocnář

1. ∞ Marie Šťastná (1841 – 1881)
děti:
Božena (1866 – 1922)
Karel (1874 – 1911), ∞ Anna Stará, správcem panství ve Zvoleněvsi
Milena (1878 – 1953) 1. oo Jaroslav Němec, 2. ∞ Jaroslav Maudr
Jaroslav (Jarka) (1871 – 1920), zřejmě nemanželský syn Karla a švagrové Kateřiny Šťastné, později adoptován Jaroslavem Němcem a jeho ženou, vyrůstal v Rusku

2. ∞ Anna Marie Dostálová (1855 – 1927)
děti:
Miroslav (1881 – 1933), ∞ Františka Duldová, lesník, zemřel ve Volyni
Marie (1885 – 1931), ∞spisovatel Zdeněk Záhoř
Vladimír (1890 – 1948), ∞ Milada Moravcová, pedagog
Jaroslav (1896 – 1965), ∞ Julie Kloknerová, bankovní úředník

Theodora (1841 – 1920), učitelka ručních prací a francouzštiny v Jičíně

Jaroslav (1842 – 1898), učitel kreslení v Oděse, ovocnář

∞ Marie Pavlovna            

Literatura:
Helena BAKOVÁ, Portréty historických osobností: nejen grafologický pohled: Karel Hynek Mácha, Hugo Haas, Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Božena Němcová, Josef Němec, Theodora Němcová, Josef Florian, Gregor Johann Mendel, Alfons Mucha, Petr Bezruč, Jaroslav Vrchlický. Praha: Grada, 2015, 245 s. ISBN 978-80-247-5129-0.
Božena NĚMCOVÁ, a Jaroslava JANÁČKOVÁ. Lamentace: dopisy mužům. Praha: Čes.spis., 1995, 238 s. ISBN 80-202-0594-2.
Magdaléna POKORNÁ, Josef Němec: neobyčejný muž neobyčejné ženy. Praha: Academia, 2009, 332 s., [16] s. obr. příl. Historie. ISBN 978-80-200-1780-2.
Vladimír ÚLEHLA, Samotářská dcera Boženy Němcové Theodora. Jičín: Knihovna Václava Čtvrtka, 2007, 94 s. Jičínsko. ISBN 978-80-239-9385-1.