Autor: Václav Jirásek, uveřejněno v RK č. 58/2019
Čtyři století uhelného hornictví v oblasti Jestřebích hor mají řadu významných etap. Patřilo k nim také objevování uhelných slojí a způsob jejich dobývání, zakládání těžních šachet i odvodňovacích štol a stavba dopravních tratí i provozních budov. V neposlední řadě i nahrazování dobývacích metod novými způsoby práce a novou technikou. Od historických špičáků, mlátků a želízek byla dlouhá cesta k důlním kombajnům, stejně jako od ručních rumpálů k parním a elektrickým těžním strojům, od olejových kahanů k elektrickým lampám s radiovou signalizací v jejich akumulátorech. Havířina živila mnoho generací uhlokopů a „horního lidu“ všech profesí, ale – jak už to bývá – co jednou začne, taky jednou skončí. V roce 1979 havíři naposledy kopli do svatoňovických slojí, aby pak ještě dvě desetiletí dobývali „černé zlato“ z hlouběji uložených slojí žďáreckých.
Zajímavosti svatoňovických uhelných slojí
Důlní díla ve svatoňovicko-rtyňské oblasti byla založena na výchozech uhelných slojí ve svatoňovických vrstvách odolovského souvrství. Zdejší sloje černého uhlí jsou karbonského stáří z období prvohor a vznikly v rozsáhlých rašeliništích. V dobývatelných mocnostech jsou vyvinuty mezi osadou Zadní Hory u Malých Svatoňovic a Horním Kostelcem, jejich výchoz je doložen i v Maternici a na Farách na Hronovsku. Sloje upadají pod hřeben Jestřebích hor a na jejich jihozápadní svahy vystupují ve dvou uhelných obzorech: Ve spodním obzoru je jediná sloj Pulkrábská, ve svrchním obzoru jsou (od podloží do nadloží) sloje Cuckovická, Hlavní a Visutá.
Pulkrábská sloj měla optimální vývoj mezi Strážkovicemi a Bohdašínem. Její mocnost se pohybovala od 40 do 130 cm (v průměru 60 až 80 cm) s výhřevností 13,35 MJ/kg při obsahu popela 54,5 % (nejvíc ze slojí svatoňovického souvrství) a obsahu síry 2,1 %. Kvůli malé mocnosti byla sloj nejméně rozfárána a dobývána jen s obtížemi.
Cuckovická sloj byla optimálně vyvinuta v severozápadní části dobývacího prostoru poblíž Slepého dolu na dědičné štole Idě, historicky byla kutána i na Fajfrově dole pod Odolovem. Měla mocnost 40 až 135 cm (v průměru 60 cm), výhřevnost 16 MJ/kg při obsahu popela 47 % s přijatelným obsahem síry 2,3 %.
Hlavní sloj byla nejdůležitější a nejvíce těženou slojí svatoňovických vrstev. Její mocnost kolísala od 50 do 320 cm (v průměru 120 až 150 cm), výhřevnost měla 16,5 MJ/kg, popelnatost 36,1 % a obsah síry 2,4 %. Její maximální mocnost byla zjištěna v Mangerově dole nad Rtyní, kde dosáhla 10 m (!) – jednalo se však o lokální anomálií poblíž tektonické poruchy.
Visutá sloj je nejsvrchnější ze svatoňovických slojí a byla dobývána v celém dobývacím prostoru s výjimkou jihovýchodní části, kde vyhluchla. Měla mocnost 30 až 250 cm (v průměru 70 až 80 cm), výhřevnost 14,87 MJ/kg, popelnatost 50 % a obsah síry 5,5 %. Její uhlí bylo klasifikováno jako silně spékavé a dobře koksovatelné. Sloj se kvůli zvýšené radioaktivitě stala v 50. a 60. letech 20. století zájmovou oblastí Jáchymovských dolů.
Za uhlím pomocí úpadních jam, štol a svislých šachet
Výchozy uhelných slojí na povrch vtiskly svatoňovickému hornictví charakteristický způsob otvírky, který poznamenal krajinu zcela jinak než na Ostravsku či Kladensku. Většinou byla na místě nálezu uhlí založena nejprve tzv. nálezná jáma (kvůli horní legislativě), následně úpadní jáma, hloubená do nitra hor po úklonu sloje (nejčastěji o sklonu 20 až 35 stupňů). Délka úpadních jam byla zpočátku malá a prodlužovala se s přibývajícím počtem pater dolu. První patro se zakládalo 5 až 10 m pod povrchem, aby se nemuselo těžit vlhké a málo kvalitní uhlí těsně „pod drnem“. Další důlní patra byla zakládána nejčastěji s odstupem 30 až 50 m, což odpovídalo tehdejším možnostem rumpálů a síle „hašplířů“. Jednotlivá díla zakládali různí těžaři či nájemci (pachtýři), ale jak vyplývá z archivních pramenů, tak v případě dobrých výnosů pozemková vrchnost většinou nájem dolu neprodlužovala a snažila se těžit uhlí ve vlastní režii.
Hlavním problémem jestřebohorských havířů se již v 17. století stala voda. Tehdejší řešení bylo jednoduché: když se zatopila jedna jáma, založili kousek vedle na výchozu sloje jámu novou. Tento způsob vyhovoval do přelomu 18. a 19. století, kdy již bylo nuté razit na úbočí hor odvodňovací štoly. Prohlubování dolů postupovalo tak rychle, že někdy nestačila jedna štola, ale – pokud to dovolila terénní konfigurace – byla vyražena ještě další štola níž na svahu hor. Ještě v průběhu 1. poloviny 19. století bylo nutné zahájit ražbu tzv. dědičných štol. Ty se vyznačovaly jak svoji délkou, tak kvalitou, aby je mohlo v případě potřeby dědit několik generací těžařů.
Počet šachet i štol se postupně zvyšoval a už na přelomu 19. a 20. století jich bylo třeba deset v úseku dlouhém cca 1 km (názorně to dokládá mapka důlních děl). Jak stoupal zájem o uhlí, tak se po úklonu slojí prohluboval důlní revír a zároveň rostl počet důlních pater. Důležitým patrem, v pořadí 19. od povrchu, se stala dědičná štola Ida s ústím na kótě +411 m n.m., vyražená v letech 1846 až 1864. Ale ani ta k provozu Svatoňovických dolů nestačila, přestože byla na jejím konci vyhloubena šachta Slepého dolu a odvodnění zajištěno elektrickými čerpadly. Řešení se nakonec nalezlo v postupném zprovoznění 400 m hluboké jámy Tmavého dolu na jívecké straně Jestřebích hor, z jejíhož 2. obzoru (těžního patra) bylo pokračováno v dobývání svatoňovických slojí pomocí dalších úpadních jam až do hloubky cca 300 m pod mořem.
Svatoňovické sloje – sláva a konec dolování
Zatímco dřívější důlní podnikatele zajímala především nejkvalitnější Hlavní sloj a do ostatních se pouštěli jen v rámci průzkumu či v nouzi, postupně se situace obrátila. Ve 2. polovině 20. století proto přišly na řadu i méně kvalitní a méně mocné sloje. Brzo se zapomnělo i na rčení, že kapitalisté jen drancovali podzemní bohatství, jen když z toho plynul zisk, a i havíři Dolu Zdeněk Nejedlý se museli vrátit na místa doposud opomíjená či opovrhovaná. V některých případech (na Tmavém dole) třeba do problematické sloje Pulkrábské, v oblasti Petrovic a Strážkovic do všeho, co zde zbylo z éry knížecích uhlokopů a Svatoňovické báňské společnosti.
Jedním z takových míst bylo dolové pole někdejšího Adamova dolu ve Strážkovicích. Kutat se zde začalo pravděpodobně krátce po selském povstání roku 1775, ale velmi podrobné archivní zprávy vše posunují až do roku 1799. Tehdy náchodská vrchnost udělila povolení ke kutání strážkovickému rychtáři Adamu Novákovi a jeho společníkům, kteří na obou stranách zdejšího údolí (na mapce uprostřed) založili několik jam pod souhrnným názvem Adami Zeche. Šachty zde vznikaly a zase zanikaly, jak se hornický ruch stěhoval za uhlím hlouběji do hor a soustřeďoval na příhodná místa. Zůstaly zde nejen hlušinové haldičky v místech opuštěných důlních děl, ale taky historická odvodňovací štola Adam (místními zvaná Hejcuk) a Strážkovický komín (ten zde opravdu stával nad pecí, která pomáhala větrat celý důl).
Novodobým havířům se v místech zaniklého Adamova dolu nabídla k dokopání Cuckovická sloj. Bylo kvůli tomu nutné vyrazit řadu nových důlních děl z tzv. Strážkovického překopu, tedy z obzoru dědičné štoly Idy směrem k povrchu. Mimo jiné i svážnou č. 23/1861 (na mapě Výduch z 66. sv. pod haldou jámy Vilemína), která sloužila k větrání i jako útěková cesta pro případ havárie. Dolovalo se tady blízko pod povrchem až do počátku 2. čtvrtletí roku 1979 a řada havířů sem za hezkého počasí jezdila na motorkách nebo chodila pěšky z Idy se vším hornickým vercajkem. A samozřejmě tudy k nelibosti důlních dozorců opouštěla předčasně svá pracoviště, aby „spláchla jamský prach“ v petrovické hospodě U Šrejberů. Příznačně se zde říkalo U Permoníka…
Faktografický dodatek:
Popis jednotlivých důlních děl se stručnou historiografií obsahuje sborník O dolování černého uhlí v oblasti Malých Svatoňovic na Jestřebích horách (2008) a Grafické listy s montánní dokumentací v oblasti Svatoňovicka (2018). Tyto publikace je možné získat v Muzeu bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, pro zájemce jsou k dispozici i v regionálních městských či obecních knihovnách. Geologický profil v linii dědičné štoly Idy byl otištěn a popsán v RK č. 49/2014 na str. 48-49.
