Autor: Aleš Fetters, uveřejněno v RK č. 57/2018
V letošním „osmičkovém“ roce se nám připomněla řada událostí, některých i značně nešťastných. Mezi ty patří i úmrtí Karla Čapka o Vánocích tragického roku 1938. Když uveřejňoval v lednu své první texty roku, nemohl tušit, že zemře týden před jeho koncem. Už na jeho začátku byly jisté obecné obavy, ale převládala víra v sílu národa a jeho šťastný osud. Karel Čapek sdílel obojí, úzce spjat se samostatným československým státem.
Čapkovy aktivity v tomto roce jsou úctyhodné. V Čapkově bibliografii najdeme z tohoto roku 115 údajů o článcích v novinách, časopisech a sbornících. Na samém jeho začátku se v Přítomnosti zamýšlel nad tím, Kam směřuje vývoj (5.1): „Vývoj lidstva směřuje v posledních tisíciletích docela zřetelně k tomu, aby jeden národ neovládal druhé.“ Klade řadu aktuálních otázek, mj. „Směřuje tisíciletý vývoj k rozmnožování lidských a občanských svobod pro každého člověka, nebo naopak k jejich potlačení a k otrocké reglementaci lidských bytostí?“ A uzavírá: „Pokud se opravdu ptáme, kam směřuje vývoj, najdeme v tom, co se dnes nejvíc snaží vtisknout světu a dějinám svou značku, horečnou aktuálnost něčeho, co je předem odsouzeno být jenom epizodou, kterou dřív nebo později vezme čert. Je ovšem krajně vážnou věcí pro Evropu, aby jí nepřišlo toto historické extempore příliš draho. Jen tu jistotu nemusí nikdo z nás ztrácet: že vývoj světa bude nadále směřovat tam, kam ukazují jeho tisícileté dějiny.“ Na aktuální dobovou situaci reagoval i ve hře Matka, která měla premiéru 12. února 1938 v budově Stavovského divadla. Zúčastnil se jí i prezident Beneš s chotí.
V rekapitulačním článku z listopadu nazvaném Jak to bylo (LN 26.11.1938) se Čapek vrací k jaru roku 1938, reaguje na invektivy, které byly proti němu vznášeny v týdnech pomnichovských, a pokouší se vysvětlit, „co český spisovatel dělal nebo nedělal v tom posledním těžkém roce … Začíná se to anšlusem (v půli března 1938 Hitlerova armáda vpochodovala do Rakouska a obsadila je; pozn. AF), kdy už jsme viděli, že se neodvratně blíží osudové dějství. Tehdy byl pisatel těchto řádků bez své iniciativy požádán, aby byl neoficiálním prostředníkem neoficiálních, ale velmi přesných a otevřených německých názorů na to, jak řešiti nastávající situaci.“ Píše tu o polooficiálním setkání s německým vyslancem dr.Eisenlohrem na konci března a počátkem dubna. Jednání, jehož se zúčastnil i Ferdinand Peroutka, se uskutečnila na zámku Osově, který vlastnil Václav Palivec, bratr Čapkova švagra Josefa Palivce. Setkání si vyžádal dr. Eisenlohr s tím, že budou jeho názor tlumočit prezidentu Benešovi. Čapek byl tedy jakýmsi prostředníkem sdělení, které chtělo být učiněno, ale z formálních důvodů nebylo možné říci je otevřeně prezidentovi. V zápise, který se zachoval, se uvádí, že se Eisenlohr snažil varovat a upozornit naši vládu, aby situaci (míněn vztah k Německu a sudetským Němcům; ppzn. AF) nepodceňovala. V době rozhovorů s Eisenlohrem komentuje s jistým ulehčením projev předsedy vlády Milana Hodži, v němž zazněla hesla „Nenecháme nikoho v pochybnostech, že náš lid bude svou samostatnost hájit ze všech sil. – Hranice republiky jsou nedotknutelné. – Setrváme na všech svých úmluvách. – Nepřipustíme zásahu do svých vnitřních věcí.“ (Slovo klidně, ale silně, LN 30/3).
Jestliže v prvních měsících roku 1938 nad skepsí převažovala naděje a víra, ve druhém čtvrtletí roku se vývoj u nás i v Evropě přiostřuje a Karel Čapek na to reagoval. Koncem dubna v Přítomnosti uveřejnil článek Lekce dějin, v němž se zamýšlí pod vlivem anšlusu nad současným Německem, nad jeho „radikálním procesem sjednocování … prováděným prostředky víceméně násilnými, … jdoucími přes přirozené i historické hranice“. Čapek opravdu viděl dopředu, když v onom článku napsal: „V tom se ten sjednocovací proces sám uvrhá ve vážné nebezpečí: jednak zevní, neboť může vyvolat válečnou katastrofu s pravděpodobnými sociálními převraty; a jednak vnitřní nebezpečí, neboť horečné a násilné prostředky nemohou založit trvalou a nezvratnou politickou skutečnost.“ (Přítomnost 27.4.38)
V květnu Čapek uvítal přípravy na všesokolský slet, komentuje mobilizaci a jeden z tehdejších textů končí slovy: „Máme rádi své vojáky: to je nová zkušenost, která v nás už utkví navždycky…“(K něčemu dobré, LN2/6). V článku My a ti druzí (LN 12/6) píše: „Mám velmi nerad všechno, čemu se říká propaganda“, ale „i demokracie … se musí bránit slovem a tiskem, je-li jimi ohrožována.“ Konstatuje, že zejména ve vztahu k sudetským Němcům demokratická diskuse zklamala. Žádá po všech stránkách více zodpovědnosti k národu a státu. „Ono je dobře nebát se velkého zlého vlka, ale jen s jednou podmínkou: že uděláme všechno, aby v nás neviděl snadnou kořist“ (LN 19/6). – Ve středu 22. června promluvil v rozhlase k německým posluchačům.
Čapkovou zásluhou a nadějí byl 16. mezinárodním kongresu Penklubů v Praze na konci června. (Rozhodnutí, že sjezd bude v Praze, padlo v roce 1935.) Čapek jím byl plně vytížen. Měl projev při jeho zahájení 26. června, účastnil se po všechny dny zasedání i dalších akcí, 29. mluvil o literatuře čisté a užité (projev vysílal i rozhlas), večer byl na garden party ve Valdštejnské zahradě. Na závěrečné slavnostní večeři 30. června děkuje za projevy sympatií a uznání účastníkům i organizátorům kongresu. Usiloval tehdy také marně o bližší vztahy mezi slovanskými Penkluby, zejména s polským.
Začátkem července píše o všesokolském sletu (Den slávy sokolské armády, Cesta květů a slávy a Viděli jsme národ LN 4., 7. a 14.7.). I v této době publikuje Čapek svou beletrii, apokryfy, podpovídky a pracuje na svém posledním, nedokončeném Životě a díle skladatele Foltýna, přepracovává Hovory s TGM do zjednodušenější a přístupnější verze, určené zejména pro mládež.
V srpnu jednal na Strži opět za přítomnosti Ferdinanda Peroutky s maďarským poslancem hrabětem Esterházym. K tomu v textu Jak to bylo dodává: „Znovu se bez své iniciativy stal český literát nositelem jistých vzkazů a návrhů, písemně je odevzdal, kam náležely… Srovnáno s tím, co přišlo později, byly to politické a hospodářské bagately; za nimi ovšem … byla možnost přátelštějšího styku s Maďarskem. …jak a zda se vůbec jednalo dál, neví a není to jeho věcí.“
Ze září 1938 známe dva Čapkovy projevy k sudetským Němcům. Ten první, nazvaný Tichý hlas, není datován, předcházel zřejmě známější Epištole k sudetským Němcům (LN 18.9.). Epištola reagovala na situaci po Hitlerově ostře protičeskoslovenském projevu na sjezdu NSDAP 12. září v Norimberku a následných akcích henleinovců v pohraničí. Pokus o puč byl potlačen a 16. září Sudetoněmecká strana zakázána. Vedoucí činitelé Sudetoněmecké strany uprchli do Německa. „Nemám práva ani moci, abych … přispěl k řešení sudetoněmecké otázky; ale … mám právo položit jinou, daleko obecnější a daleko prostší a jednoznačnou otázku: Chcete válku, nebo mír?“ Čapek se snad domníval, že by bylo ještě možné jednat o změnách; míní tím vládou nabídnuté ústupky sudetským Němcům. Že měl Henlein instrukci přímo od Hitlera stupňovat požadavky tak, aby byly nepřijatelné, to ovšem Čapek vědět nemohl, a ani kdyby věděl, nemohl by tím argumentovat. Ale zcela jasně říká, že „válka je něco, co by se nedalo zastavit ani vzít zpátky; těm milionům mrtvých byste už život nevrátili. … Myslete na tu pohromu a její další důsledky jako na pouhou možnost; a pak znovu se … rozhodněte, jste-li pro válku, nebo pro mír.“ V té vypjaté atmosféře jeho varování nenašlo úrodnou půdu, stalo se však záhy realitou. Miliony mrtvých usvědčily sudetské Němce z krátkozrakosti, A asi jen malé procento si jich uvědomilo svou spoluodpovědnost.
V posledním zářijovém týdnu byly aktivity Čapkovy až horečné. Dne 19. září vysílal rozhlas jeho Výzvu občanům, 21. září vychází text Vláda odpověděla – jednání pokračuje (LN 21.9.), ten den pomáhá se stylizací vládního prohlášení oznamujícího přijetí ultimata francouzské a anglické vlády, v dalších dnech vzniká Modlitba tohoto večera (22.9.), pak 25. září Modlitba za pravdu a článek Veliký klid, reagující na zářijovou mobilizaci, při níž dal armádě k dispozici své auto. Dne 26. září byl pravděpodobně vysílán rozhlasový projev, v tištěné podobě nazvaný Výhled dál. Dne 30. září podepisuje výzvu Obce čs. spisovatelů K svědomí světa a týž den přinášejí Lidové noviny text Před rozhodnutím (LN 30.9.). To rozhodnutí přišlo v nejhorší variantě.
Čapek neustal ve svém úsilí pomoci národu, ani když tragické rozhodnutí padlo. Text Neznám tě, lidská duše…, který zůstal jen v rukopise a patrně nebyl ani odvysílán, napsal Čapek zřejmě bezprostředně po Mnichovu, možná ještě toho 30. září nebo ihned po něm. V Pražských Lidových novinách četli lidé ve dnech následujících články Budeme žít! (1. 10.), Drazí lidé! a Musíme vidět, co se děje (2. 10.), Lidský duch pokračuje (4. 10.), Zisk proti ztrátě (7. 10.) a pak i závažný text Na břehu dnů (9.10.). Někdy v prvních říjnových dnech byl napsán i jeho projev, začínající slovy Občané, ve chvíli, kdy na nás dopadlo tak těžké národní neštěstí…
Koncem září a začátkem října pobýval podle dokladů u Václava Palivce na Osově, kde měl k dispozici telefon pro spojení s Prahou, ne na Strži, jak se někdy uvádí. Jeho intenzivní publicistická činnost dokládá, že nebyl odříznut od světa. Do konce října napsal Čapek ještě sedm dalších článků, mezi nimi 14. října článek Studánka o svých rodných Malých Svatoňovicích. Informace, že byly Malé Svatoňovice „zabrány“, nebyla naštěstí pravdivá. Za zmínku stojí jistě i dopis Karla Čapka prezidentu Benešovi do Anglie psaný 6. října a Benešova odpověď na něj z 3. listopadu.
Jedenáct francouzských spisovatelů z podnětu Louise Aragona vyzvalo francouzské spisovatele, aby pro Karla Čapka žádali Nobelovu cenu za literaturu. Nebyla to první žádost o toto prestižní ocenění. Zdá se, že příčinou neudělení byla obava, aby tím nebyl drážděn Hitler.
V podzimních měsících rozpoutal pravicový tisk proti Čapkovi ostrou kampaň, jíž se bohužel zúčastnily i osobnosti, od nichž to nečekal. Čapkovi přicházely i stovky anonymních, často velmi vulgárních dopisů. To působilo jistě na jeho psychiku i na křehkou tělesnou schránku. Reagoval na to v Lidových novinách 26. listopadu zásadním článkem nazvaným Jak to bylo Shrnuje v něm svou činnost, své úsilí tohoto roku, jak jsme uvedli již výše.
V polovině prosince 1938 Čapek onemocněl chřipkou. Po přechodném zlepšení vstal, ale 19. prosince znovu ulehá. K recidivě chřipky se připojuje zánět ledvin, pak propuká oboustranný zápal plic. Úsilí ošetřujících lékařů bylo marné; 25. prosince v 18.45 Karel Čapek umírá. Shodou okolností vyšel ten den v Lidových novinách jeho zásadní článek Pozdravy. Rakev se zemřelým byla uložena v kapli strašnického krematoria. Poté, co Národní divadlo i Národní muzeum odmítly vypravit Čapkovi pohřeb, ujímá se tohoto úkolu opat strahovských premonstrátů M. Zavoral. 29. prosince je rakev vystavena v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, po mši sloužené opatem Zavoralem je odnesena k hrobu. Tam mluví za spisovatele a novináře Josef Hora, za divadelní obec Miroslav Rutte, za Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy prof. Vincenc Lesný, za přátele Ferdinand Peroutka a za hornickou delegaci z Kladenska havíř Toncar. Skončil život velkého člověka, skončil jeden z nejtragičtějších roků v dějinách našeho národa.
Často se uvažuje, byla-li Čapkova smrt následek Mnichova. Na zápal plic mohl zemřít jistě i za jiných okolností. Ale psychické stavy, deprese mají na zdraví a odolnost organismu vliv nezanedbatelný. Obrovská pracovní aktivita toho roku a s ní spojená psychická zátěž, která se na Čapka valila zejména od podzimu toho roku, jistě měla svůj podstatný vliv na stav jeho organismu, po celý život nepříliš zdravého. Smrtí koncem roku 1938 však unikl osudu mnohem horšímu, který by ho potkal, dožít se doma roku následujícího. Stačí si uvědomit osud bratra Josefa.
Karel Čapek zemřel dva týdny před dovršením 49 let života, tedy vlastně mladý. A přece vytvořil dílo, které by naplnilo několik literárních životů. Dílo nejen neobyčejně rozsáhlé, ale dílo nesmírného významu. Velkým zadostiučiněním zůstává, že dílo Karla Čapka je i v 21. století živé a inspirující. I když je někdy pojetí jeho života a postojů značně problematické.
Pozn.: Zmiňované texty jsou dostupné ve spisech Karla Čapka, řadu z nich přinesla i kniha Tichý hlas s podtitulem Neznámé i známé texty z roku 1938 (ARSCI,Praha2005), kterou zájemcům o podrobnější informace doporučuji.
