Autor: Helena Sobková

Každoročně přijíždí mnoho lidí do Ratibořic, aby si prohlédli zámek a navštívili Babiččino údolí. Tento půvabný kout naší vlasti znají důvěrně z knihy Babička od Boženy Němcové. Po zhlédnutí zámku, který do dnešní podoby upravila kněžna Kateřina Vilemína Zaháňská, v Babičce nazývaná „paní kněžna“, projdou kolem jezírka a slunečních hodin k zámeckému skleníku a k východu z parku. Přejdou mostek přes vodní strouhu a odbočí vlevo. Cesta je vede podél vysoké zdi panské užitkové zahrady k mlýnu, kde vyrůstala Mančinka Rudrová, k hostinci, kde žila Kristla Celbová, a ke Gutfreundově sousoší babičky s vnoučaty. Tady se návštěvníci Babičina údolí zastaví, aby si prohlédli pomník, a pokračují dále ke Starému bělidlu. Je to malebné stavení poblíž splavu, dnes zvaného Viktorčin splav, kde se odehrává děj Babičky. Zde se natáčely i oba filmy Babička, v nichž ztvárnily hlavní postavu babičky Terezie Brzková a Jarmila Kurandová a Barunky Nataša Tánská a Libuše Šafránková.

Obecně se ví, že chalupa, v níž skutečně bydlela Panklova rodina, stála jinde, mnohem blíže zámku. Neříkalo se jí „Staré bělidlo“, toto poetické pojmenování dala svému románovému stavení Božena Němcová, ale prostě bělidlo nebo panské bělidlo. V druhé polovině 18. století sloužilo plně svému účelu. Podobně jako v budově dnešního mandlu vedle mlýna se i v bělidle pod zámkem provozovalo vrchnostenské podnikání – „textilní manufakturní výroba lněného plátna a jeho zušlechťování“. Součástí bělidla byl mandl a valcha. Zde se louhovalo, bělelo a mandlovalo plátno. V době, kdy tu žili Panklovi, se už jen pralo stolní, ložní a osobní prádlo vrchnosti a zámeckých hostů.

Více než sto let si kladou badatelé a obdivovatelé díla slavné spisovatelky otázku, kde toto stavení stálo. Chtěli by znát přesné místo, kde Barunka skutečně vyrůstala, kde rozmlouvala s babičkou Magdalenou Novotnou, odkud se vypravovala do českoskalické školy a kde snila své romantické dívčí sny. Panklovi zde žili od roku 1820, kdy se přistěhovali z Vídně. Zde se jim narodilo několik děti. V roce 1830 při rozšiřovaní a zvelebování zámeckého parku bylo panské bělidlo zbouráno. Dodnes lze spatřit nehostinné prostory pod ratejnou, kde Panklovi později bydleli a odkud se přestěhovali v roce 1845 do Zaháně.

Nikdo z těch, kteří znali místo, kde panské bělidlo stálo, bohužel nepovažoval za nutné zanechat o tom věrohodný písemný záznam pro příští generace. Lze předpokládat, že spisovatelka ukázala při návštěvě Ratibořic v roce 1844 prostranství, kde bělidlo stávalo, svým dětem. Ovšem nejstarší ze čtyř dětí Hynek byl tehdy šestiletý, a tak malé děti nechápou ještě význam a důležitost takového sdělení. Pamětníci postupně vymírali a s nimi i jejich vzpomínky a prožitky.

Když Božena Němcová v 50. letech 19. století psala Babičku a v duchu znovu prožívala své dětství, panské bělidlo již neexistovalo. Časem se vytratila vzpomínka i z paměti lidí. Spisovatelka vykreslila ve své knize babiččinu světničku a život, jaký v chalupě vládl, ale děj své knihy přemístila jinam. Umístila ho do chalupy poblíž splavu a chalupě dala název „Staré bělidlo“.

Tuto roubenou chalupu postavil místní mlynář Antonín Ruder v roce 1797 jako výměnek. Roku 1842 chalupu prodal spolu s mlýnem majiteli panství J.V. Schaumburg-Lippe a ten k domku dal přistavět patrovou budovu panské prádelny a žehlírny. Božena Němcová mlynářovu chalupu důvěrně znala z dětských let a má se dokonce zato, že zde pobývala, když v září 1844 navštívila Ratibořice. V každém případě právě sem situovala děj Babičky a mezi lidmi se vžila představa, že právě zde bylo ono Staré bělidlo, kde Barunka vyrůstala. 

V roce 1878 pojmenoval lékař a spisovatel MUDr. Otakar Jedlička ratibořickou krajinu, tak láskyplně v knize Babička vylíčenou, Babiččiným údolím a v roce 1952 bylo ratibořické údolí prohlášeno státní krajinnou a národní rezervací. Chalupa byla vybavena dobovým nábytkem odpovídajícím popisu z knihy a zpřístupněna veřejnosti. Hosté, kteří každoročně přijíždějí, aby spatřili překrásné Babiččino údolí a Staré bělidlo, si ani neuvědomují, že původní bělidlo stávalo jinde.

A tím se dostáváme k otázce, kde skutečné panské bělidlo stálo.

Profesor Václav Tille v monografii „Božena Němcová“ z roku 1911 píše, že stálo „u východu z parku“. Tuto lokalitu upřesňuje slovy: „Kolem vedla cesta, pod cestou byla louka, a na louce založili nedávno obezděnou zahradu se zeleninou a květinami.“

Václav Tille tedy říká, že Staré bělidlo stálo u východu z parku, kudy vycházíme, když jdeme do Babiččina údolí.

Ludvík Mühlstein píše, že Staré bělidlo se nacházelo nedaleko dnešního skleníku. Další autoři zastávají názor, že Staré bělidlo stálo na místě dnešního skleníku. Vycházejí zřejmě ze skutečnosti, že zámecký skleník dostal později čp. 6, které patřilo kdysi panskému bělidlu.

Zásadní rozdíl mezi těmito autory spočívá v tom, že jedni se domnívají, že bělidlo bylo uvnitř parku, druzí, že stálo vně parku.

O bělidle zanechal písemnou zprávu očitý svědek, a to důchodní panství Náchod Jan Müller (1773 – 1861), který sloužil vévodovi Petru Bironovi a jeho dcerám Kateřině a Paulině od roku 1792, kdy vévoda panství koupil, do roku 1842, kdy sám odešel do penze. Tehdy sepsal nebo přesněji vyjádřeno dopsal Pamětihodnosti panství Náchod a zmínil se také o bělidle.

Lakonicky napsal:

„Před ovčínem stálo pařeniště a skleník spolu s oranžerií. Vedle oranžerie – kde je nyní dobytčí stáj – stálo velké bělidlo spolu s mandlem a valchou. Kde stojí nyní dvůr a domek zahradníka, byla pěkná ovocná zahrada.“

Jan Müller říká, že vedle oranžerie, tam, kde kdysi stálo velké bělidlo, se nachází nyní dobytčí stáj. Neoznamuje, ke kterému roku se údaj vztahuje. My však víme, že jde o údobí od roku 1830, kdy bylo panské bělidlo zbořeno, do roku 1842, kdy Müller své Paměti dopsal.

Z vyjádření Jana Müllera vyplývá, že bělidlo se nenacházelo uvnitř zámeckého parku, ale mimo park, ohrazený v těchto místech vodní strouhou. Dobytčí stáj nemohla stát uvnitř okrasného zámeckého parku, ale nacházela se na okraji luk, aby dobytek měl volný výběh na pastvu a nevadil hostům procházejícím se parkem.

Toto je první argument pro tvrzení, že bělidlo nestálo na místě dnešního skleníku, tedy uvnitř parku, ale v podzámčí v lukách.  

Další argumenty nacházíme u Karla Pleskače (1858 – 1937). Nebyl sice jako Jan Müller očitým svědkem, protože informace získal zprostředkovaně od své matky Františky, rozené Kapounové, a od jejího otce, svého dědečka Václava Kapouna (1792 – 1876). Ten sloužil v Ratibořicích na zámku od roku 1826 jako vrátný a ponocný a dobře se pamatoval na Barunku, rodinu Panklovu a také na bělidlo. Jeho dcera Františka se narodila roku 1825, kamarádila se s Barunčinými sourozenci, chodila i do jejich domácnosti, ale v roce 1830, kdy se bělidlo zbouralo, měla pouhých pět let.

O „Starém bělidle“ se Karel Pleskač zmiňuje několikrát. Ve své Ratibořické idyle píše:

„Vlastní a pravé „staré bělidlo“ byla prostranná dlouhá chalupa uprostřed ovocných sadů, z části zděná, z části dřevěná, mající číslo popisné 6. Toto „staré bělidlo“ vzalo později při nové úpravě zámeckého parku za své, byvši zbouráno někdy v letech třicátých 19. století. V parcelním protokole místní obce Žernovské z roku 1840 „staré bělidlo“ v Ratibořicích s čís. pop. 6 není již uvedeno, nýbrž jen číslo 6a, skleník, obydlí a hospodářské stavení, důkaz, že vymizelo číslo 6 v Ratibořicích. I tato rovněž dřevěná budova číslo 6a byla již r. 1857 zbořena a na jejím místě postaven veliký zděný dům, v němž umístěn skleník a obydlí panského zahradníka pod číslem 6.“

Karel Pleskač vzpomíná, že staří pamětníci vypravovali, že v místech, kde stávalo bělidlo, spatřovali lidé, kteří na lukách sušívali seno, zbytky cihel ze zdí a poblízku, kde se bílívalo prádlo, stály ještě po roce 1840 dřevěné sloupy.

Karel Pleskač píše, že Staré bělidlo stálo pod zámkem, že na louce za původním starým bělidlem byl pohřben vévodčin pes Missisipi a že kočí Lekeš se pamatoval na kámen, který tam stál na rově psa. Tyto informace souhlasí se skutečností, ale mnohé z toho, co Pleskač napsal, je nepřesné, nesrozumitelné nebo i nesprávné. Bělidlo rozhodně nestálo uprostřed ovocných sadů. Ovocný sad se dříve nacházel v místech kolem dnešního zámeckého skleníku.

Velké bělidlo s mandlem a valchou stálo tedy vně okrasného zámeckého parku, a to v podzámčí na louce, kde byl dostatek travnatých ploch pro bělení. Bylo postaveno v polovině 18. století, tedy dříve než Petr Biron Ratibořice koupil, a to v místě vhodném pro bělení plátna – na místě otevřeném slunci, bez stínících stromů, obklopeném rozlehlou loukou a přiléhající ke strouze, odkud čerpalo vodu pro pohánění vodního kola mandlu, pro bělení plátna a praní prádla. Voda z Úpy se přiváděla strouhou od Viktorčina splavu spolu s vodou vedoucí do mlýna.

S těmito informacemi koresponduje mapa z roku 1895. U parcely označené číslem 115 a nacházející se u východu ze zámeckého parku je totiž připsáno „Staré bělidlo“ (viz fotografie mapy). Do této teorie zapadá informace badatele Mojmíra Krejčiříka, který při studiu josefského katastru našel záznam o tom, že louce pod parcelou č. 115 (louce mezi vodní strouhou a řekou Úpou) se říkalo „Na bělidle pod mandlovnou“.

Lze tedy učinit závěr, že panské bělidlo, kde prožívala Božena Němcová svá dětská léta, stálo přilehlé k vodní strouze při východu nebo přesněji vpravo pod východem ze zámeckého parku. Stálo v místech, kde roku 1862 dal princ Vilém Schaumburg- Lippe postavit malou prádelnu o dvou místnostech (viz fotografie, kterou poskytl Luboš Horník). Tato stavba byla později odstraněna.

I když je důležité, zejména pro badatele, vyřešit otázku, kde stálo pravé panské bělidlo, pro veřejnost a obdivovatele Boženy Němcové  zůstane Starým bělidlem nadále půvabné stavení poblíž Viktorčina splavu. Sem budou nadále směřovat naše kroky, přijedeme-li do Babiččina údolí, protože právě zde dlely myšlenky a představy Boženy Němcové, když psala svou líbeznou knihu „Babička“.

Úvahami o tom, kde stálo panské bělidlo, se zabývám řadu let. Za badatelskou spolupráci děkuji svým přátelům Luboši Horníkovi z Náchoda a Haně Pawlikové z Litoměřic.