Autor: Aleš Fetters
Připomenout v našem regionu pana doktora Antonína Čapka bychom měli, i kdyby nebyl otcem tří známých dětí, Heleny, Josefa a Karla.
Narodil se na Žernově v čp. 63 dne 26. července 1855 v běžné rolnické rodině jako starší ze dvou synů. Ač starší, šel na studie, a žernovský statek dostal mladší bratr Josef. Jeho potomci jsou na něm dodnes. Antonína poslali nejdříve do Trutnova na hlavní školu, aby se zdokonalil v němčině. Královéhradecké gymnázium absolvoval s vyznamenáním v roce 1876. Učili ho tam ještě někteří z těch, na něž vzpomíná ve svých pamětech Alois Jirásek, jen o čtyři roky starší. Po maturitě odešel do Prahy studovat medicínu. Z žernovského statku měl nevelkou podporu, zejména od maminky. Přivydělával si kondicemi, jak bylo tehdy běžné. Po promoci v roce 1881 čekala na mladého lékaře vojna, jako vojenský doktor sloužil v Haliči. Vojenským lékařem zůstat nechtěl, hledal místo.
Našel je v Malých Svatoňovicích, kam nastoupil v roce 1883 jako „knížecí horní lékař“ u dolů. Ty měly povinnost mít lékaře, a tak se stal mladý Antonín Čapek báňským a také lázeňským lékařem. Protože doly a celé Jestřebí hory patřily tehdy náchodské vrchnosti, byl pan doktor smluvním zaměstnancem náchodského velkostatku. Poohlížel se po nevěstě. Někdo mu asi „dohodil“ typ na jedinou dceru hronovského obchodníka s obilím Karla Novotného. Sňatek byl v Hronově 6. listopadu 1884. Mladou nevěstu uvedl do svatoňovického „panského domu“, tehdy jednoposchoďového, kde měl ordinaci i byt. Po sňatku začaly časté styky s Hronovem. Na Žernov se jezdívalo zejména na pouť nebo posvícení.
V roce 1889 bylo nabídnuto panu doktorovi místo lékaře v nedaleké Úpici. Nechal si tam postavit dům, v následujícím roce ve Svatoňovicích skončil, přestal být zaměstnancem „vrchnosti“, zařídil si vlastní ordinaci. Rodina se do Úpice přestěhovala v červenci 1890, Helence byly čtyři, Josefovi tři a Karlíček byl půlroční. V Úpici získávali sourozenci první zkušenosti, přicházely první dojmy, které dorůstajícího člověka formují.
Život pana doktora se příchodem do Úpice podstatně změnil. Zvětšil se mu „obvod“, byl zpočátku jediným úpickým lékařem pro město a okolí, továrny i školy. Pan doktor se stále vzdělával, kupoval a četl knihy, odebíral a studoval řadu časopisů. Ale odpočinek nalézal zřejmě v práci na zahradě, kterou u úpického domu cílevědomě od počátku budoval. Původ se v něm nezapřel. Bohužel, zahrada byla počátkem 50. let zničena, zplanýrována na autobusové nádraží, dnes parkoviště a malá tržnice.
Hned po přistěhování do Úpice začala jeho až neuvěřitelně intenzivní činnost v městě a místních organizacích. Pětatřicetiletý pan doktor se stal členem sokolské jednoty, v roce 1884 byl zvolen do jejího výboru. Ale pochybuji, že by chodil pravidelně cvičit. Záhy se stal také členem Občanské besedy, jejímž účelem bylo organizování kulturního a společenského života, např. přednášek „vyjímajíc politické“. Beseda měla i čítárnu, do níž dával dr. Čapek i část odebíraných časopisů. V roce 1892 byl u založení městské veřejné knihovny. Ve volbách v roce 1895 se stal členem úpického obecního zastupitelstva a městským radním. V místní i okresní školní radě byl už od roku 1891.
V roce 1892 byl v Úpici zřízen odbor pro národopisnou výstavu, jehož se dr. Čapek stal předsedou. V prosinci 1894 byla v budově měšťanské školy uspořádána „úpická“ národopisná výstava, předměty získané v okolí zaplnily tři místnosti, v jedné byla instalována „selská jizba“. O velkou část předmětů měl dr. Čapek osobní zásluhu. Jako lékař přicházel do chalup a žádosti pana doktora o zápůjčku na výstavu se obvykle vyhovělo. Zástupce pražského výboru Českoslovanské národopisné výstavy zde vybral na 75 předmětů, které pak byly součásti velké výstavy pražské v roce 1895. Pro tu sbírala jeho paní spolu s učitelem Karlem Kořízkem písně a pověsti z Úpicka. S názvem Lidové písně a říkadla z Úpicka vyšly knižně až v roce 2002. Paní doktorovou zapsané pověsti o vodnících byly otištěny v roce 1895 v časopise Český lid.
V lednu 1895 byl MUDr. Čapek zvolen předsedou Řemeslnicko-živnostenské besedy, ve funkci byl po dva roky. V roce 1905 uspořádal i městský archiv. V roce 1906 byl zvolen předsedou ochotnického spolku, ale tím zůstal jen rok. Zasloužil se i o vznik městské spořitelny, která zahájila činnost 1. srpna 1905, byl v jejím představenstvu. V roce 1907 rezignuje na tento post „ústavu peněžního, při jehož těžkém porodu jsem kmotroval,“ jak napsal později v dopise p. Šrejberovi.
Po úmrtí hronovského dědečka Karla Novotného (zemřel 15. června 1900) se přestěhovala babička Helena do Úpice, aby byla nápomocná dceři. Hronovský mlýn, jehož byli Čapkovi spoluvlastníky, byl dán do pronájmu, později prodán. Z náznaků v díle Heleny Čapkové se dá soudit, že si pan doktor rozuměl s tchyní lépe než se ženou. Paní doktorová měla v povaze asi hodně z genů svého otce.
Pan doktor se v Úpici pravděpodobně rodině moc nevěnoval. Vedle své profese se věnoval intenzivně společenskému dění v městě, jak jsem uvedl výše, a tak v rodině nejspíš o mnohém rozhodovala paní. Na počátku ovšem pan doktor u obou synů prosadil, že šli do školy dříve, než dovršili šestý rok věku. Dnes se to nezdá moc rozumné.
Na přelomu století začaly děti odcházet z domu. Protože tehdy ještě dívčí měšťanka v Úpici nebyla (chlapecká ano), šla Helena na podzim roku 1899 studovat do Brna na tamní Vesnu. Na podzim roku 1900 posílají Josefa na rok do Žacléře zdokonalit se v němčině a pak na dvouletou tkalcovskou školu do Vrchlabí, Karel odchází v září 1901 na gymnázium do Hradce Králové. Tam na Malém náměstí najali byt a šla tam s ním babička, aby se o Karlíčka starala. Třináctiletého Josefa po ukončení úpické měšťanky poslali na rok do Žacléře do podmínek značně drsných. Prostředky na to, vytvořit i pro Josefa vhodnější podmínky, v rodině jistě byly. Dům se vyprázdnil.
V roce 1907 pan doktor přechodil chřipku a dostavily se závažné zdravotní komplikace. Paní Božena toho využila k realizaci svého už staršího záměru prodat úpický dům a odstěhovat se do Prahy. Šla tam s nimi i hronovská babička. Zemřela v pražském bytě 8. března 1912. Odejít do Prahy bylo rozhodnutí výhodné pro studium chlapců, ovšem pro pana doktora skoro tragické. V Úpici byl váženým občanem, jedním z nejváženějších. A v Praze na venkovského dvaapadesátiletého lékaře žádná kariéra nečekala. Nesl to asi dost těžce. Chodil sice studovat do univerzitní knihovny i poslouchat univerzitní přednášky, ale to ho těžko mohlo uspokojit. Proto pak přijal sezónní lázeňskou praxi, v roce 1909 v Lázních sv. Kateřiny u Počátek, od roku 1912 v Trenčianských Teplicích. Tam se později stal řádným lázeňským lékařem, ne už jen sezonním. V pražském bytě zůstali bydlet hoši. V srpnu 1912 už tráví oba část prázdnin u rodičů v Trenčianských Teplicích. Na část prázdnin tam pak zejména Karel jezdil téměř každoročně, především v době války, kdy tam byl pan doktor jistě zásoben potravinami podstatně lépe než hoši v Praze. Karel se tam nejen osvěžuje krásnou přírodou, ale také intenzivně píše.
V létě 1923 těžce onemocněla maminka, otec rozhodl o návratu do Prahy. Prodal ordinaci a 1. října jsou Čapkovi opět definitivně v Praze, s nadějí na lepší lékařskou péči pro matku. Ta však už byla marná, paní Božena Čapková umírá 13. dubna 1924. Pohřbena byla na olšanských hřbitovech do hrobu, v němž už odpočívala její maminka.
Pan doktor ovdověl, žil dále s Karlem v pražském bytě v Říční ulici a pak, když si hoši postavili dům, dvojvilu v tehdy Úzké, nyní ulici Bratří Čapků, přestěhoval se s Karlem do jeho části, liboval si v krásné zahradě, zasedl občas i mezi pátečníky, v klidu zde dožíval. Zemřel 4. července 1929 čtyřiasedmdesátiletý. Jeho úmrtím končí i text vzpomínkové knihy Heleny Čapkové Moji milí bratři.
Helena byla také první, kdo otce posunul do role literární postavy. Malý Toníček je jednou z postav Pohádky o babiččině zástěře. Ta vyšla v roce 1921 ve třetím díle Nůše pohádek. Oslavila v ní ovšem zejména žernovskou babičku. Ta zemřela 26. října 1887 u syna ve Svatoňovicích. Helence ještě nebyly dva roky, pamatovat ji tedy nemohla. To, že maminka dožila u syna lékaře ve Svatoňovicích, dokládá jeho synovskou obětavost, jeho vztah k matce. Dokladů o vztazích v rodině najdeme v Helenině zásadním díle Moji milí bratři, ale i v raném Malém děvčeti (z roku 1920) opravdu hodně. K otci měla Helena vztah daleko vřelejší než k matce.
Josef vzpomíná na tatínkovu praxi v textu Dělné ruce (Lidové noviny 18. 12. 1930): „Můj otec byl továrním lékařem. Neměl s tím málo práce; lidé mnoho stonali… co chvíli přinášeli k obvazu někoho, koho práce nějak zhmoždila. …Stávalo se dost často, že jsem musel, jak říkali doma, „podržet“. Doma se všichni báli pohledu na krev, jen já, soudilo se, „měl jsem na to povahu“. Podržel jsem tedy, když bylo lidem slabo nebo když se strach a bolest v nich příliš bránily.“ V textu Jedno k druhému (ve sborníku Do života, 1931) pak píše: „U nás doma se mnoho věnovalo na knihy. Někdy jsme otce zastihli v ordinaci, jak v nejvzácnějších chvílích volného času spisuje přednášku, skládá příležitostné verše…“
Karel oslavil lékařské povolání už v Krakatitu, později v Bílé nemoci. Ale nejvýrazněji je otec přítomen v Karlově poslední pohádce, Velké pohádce doktorské. Úpický pan doktor tam vypráví, jak vyléčil havlovického vodníka. Prvně vyšla dva roky po tatínkově smrti v Lidových novinách 15. listopadu 1931 a pak mnohokrát v souboru Devatero pohádek…
Všechny tři děti měly k otci krásný vztah. Úpický pan doktor Antonín Čapek zůstává stále v širším povědomí ovšem zejména díky Karlově pohádce.
(Pozn.: Podrobně o úpickém pobytu rodiny píše Jan KÁBRT, Krakonošova zahrada bratří Čapků. Kruh, Hradec Králové 1985, 84 s.)
