Autor: Aleš Fetters

Před devadesáti lety, ve středu 12. března 1930, „náš milovaný rodák a velký spisovatel Mistr Alois Jirásek, čestný občan a vážený soused padolský, dotrpěl…, dobušilo zlaté srdce, umdlela požehnaná jeho ruka.“ Tak psali tehdy na úmrtním oznámení „zarmoucení rodáci a sousedé padolští“. Hronov ztratil svého nejvýznamnějšího rodáka.

  Rozloučení s ním bylo vskutku důstojné i velkolepé, účast nejširších vrstev obyvatelstva až neuvěřitelná. Od pátku 14. března byla vystavena rakev s jeho pozůstatky v Panteonu Národního muzea. Na padesát tisíc lidí přišlo tam mrtvému spisovateli vzdát hold. V sobotu byl na Václavském náměstí před pomníkem vybudován symbolický kenotaf. Smuteční obřad proběhl v Panteonu. Projevy přednesli předseda senátu dr. František Soukup a bývalý předseda vlády dr. Karel Kramář. Oba zdůraznili Jiráskovy zásluhy na našem osvobození: podpis pod Manifestem spisovatelů v květnu 1917, přednes Národní přísahy 13. dubna 1918 v Obecním domě a uvítání prezidenta Masaryka 21. prosince 1918 na Hlavním nádraží. „Z muže písma se stal mužem činu,“ řekl mj. dr. Soukup a dr. Kramář vyzvedl význam za války vydaného Temna: „Četli jsme je jak málokterou knihu.“ V Panteonu se vystřídali představitelé vlády, akademické obce, armády a další oficiální hosté, tam přišel a postál nad rakví prezident Masaryk. Katoličtí ministři tehdejší vlády odmítli účast na pohřbu a církev zakázala zvonit zvony pražských kostelů k uctění Jiráskovy památky. V neděli prošel pohřební průvod Prahou. Tělo Jiráskovo pak bylo zpopelněno ve strašnickém krematoriu.

   V úterý 18. března dopoledne vynesl odtud urnu syn Mistrův, dr. Jaromír Jirásek. Kolona aut se vydala na cestu, v prvním autě zástupci rodného Hronova, za nimi auto s urnou v péči synově a pak auta s dalšími účastníky. Cesta byla lemována na mnoha místech loučícími se občany. Poděbrady, Kolín, Čáslav, Heřmanův Městec, Chrudim, Litomyšl, Vysoké Mýto, sídlo pěšího pluku Aloise Jiráska. Všude zastávka s rozloučením, všude špalíry. Tisíce lidí se loučily s oblíbeným a váženým spisovatelem. Do Hradce Králové dojela kolona až kolem půl sedmé večer, pak ještě krátká zastavení v Jaroměři, České Skalici a v Náchodě. Do Hronova dojela auta až ve 22 hodin. Urna byla uložena do ještě nedostavěného Jiráskova divadla, hlídána až do dalšího dne čestnou stráží.  Ve středu 19. března pak byla za veliké účasti občanů, spolků, armády i oficiálních osobností urna uložena do rodinného hrobu na hronovském hřbitově. Přítel Jiráskův, spisovatel Jaroslav Kvapil zdůraznil v posledním z dlouhé řady smutečních projevů: „Byl to slavný, ba královský průvod, jímž se naposled ubíral z Prahy do svého Padolí, a zde tedy nechť spočine a s ním hrstka hlíny z Růžového paloučku, již mu klade do hrobu jeho Litomyšl.“ Tehdy čtyřicetiletý Karel Čapek, se s Jiráskem rozloučil v Lidových novinách 14. března 1930 článkem Kraj Jiráskův. „Říká-li se krajině kolem Hronova Jiráskův kraj, děje se to plným právem; toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj.“  Zdůraznil, že „Jiráskův historismus je přímo lokální tradice“ a končil slovy: „Na rakvi našeho nejnárodnějšího spisovatele nesmí scházet kytička tolií a pryskyřníků z vlhkých luk nad Hronovem.“

   Vraťme se ještě řádku let zpátky. Od léta 1909 byl Jirásek v penzi. Zejména od roku 1915 dával před pražským bytem přednost pobytu ve své hronovské vilce. Jeho zdravotní stav už nebyl příznivý, jeho aktivity koncem války však byly významné. V době, kdy válka ještě krutě probíhala, v květnu 1917 podepsal jako první Manifest českých spisovatelů, varující české poslance Říšské rady před prorakouskými projevy, v dubnu 1918 přečetl v pražském Obecním domě Národní přísahu. V úvodu tehdy připomněl, že se zástupci národa scházejí v místech někdejšího králova dvora, z něhož vládl husitský král Jiří z Poděbrad, odkud vzešly jeho snahy o mírovou dohodu mezi evropskými panovníky. V Hronově přednesl 29. října 1918 řeč, v níž uvítal osvobození národa, a 21. prosince uvítal prezidenta Masaryka na pražském hlavním nádraží při jeho návratu do Prahy. Masaryk mu tehdy poděkoval slovy: „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky je představitelem českého národa.“ Po vzniku republiky se stal jako zástupce spisovatelů členem Revolučního Národního shromáždění. Spisovatele v něm zastupovali spolu s ním Jaroslav Kvapil, Josef Svatopluk Machar a Antal Stašek. V březnu 1919 podepsal Jirásek prohlášení, varující před násilným nastolením diktatury u nás po vzoru ruské revoluce. O tom Nejedlý v žádné jiráskovské studii nepíše. Ve volbách v roce 1920 byl zvolen za národně demokratickou stranu do senátu. Pokud mu to dovoloval zdravotní stav, schůzí se účastnil, ale aktivní prý nebyl. V dubnu toho roku mu byl udělen Univerzitou Karlovou čestný doktorát filozofie. Byl aktivní i v našem kraji. Dne 25. července poklepal v Ratibořicích na základní kámen k pomníku Babičky s dětmi.

     V roce 1920 také vyšel knižně první díl románu Husitský král, poslední Jiráskovo dílo vydané za jeho života. Shodou okolností vyšel ke „kulatému“ královu výročí. Jiří z Poděbrad se pravděpodobně narodil o Velikonocích roku 1420.  Román má podtitul Výjevy z velkého dramatu. Zachycuje období let 1460-1464. Začal vycházet už v roce 1916 na pokračování v Národní politice. Po páté kapitole cenzura rozhodnutím z 18. října 1916 další otiskování zakázala. Jirásek pak v intenzivní práci na něm zřejmě polevil a vrátil se k ní až po válce. Text prvního dílu Husitského krále pak vycházel znovu v témž deníku od 1. října 1919 do 20. července 1920.

   V červnu 1921, krátce před třístým výročím popravy českých pánů, měl proslov při odhalením pomníku českých emigrantů na Růžovém paloučku u Litomyšle. V srpnu 1921 proběhly oslavy Jiráskových 70. narozenin. Mezi nesčetnými blahopřáními byl i dopis od prezidenta Masaryka. A mnohá česká města ho jmenovala svým čestným občanem. V Náchodě zorganizovali průvod alegorických vozů připomínajících jednotlivá Jiráskova díla; k jubileu vyšel významný sborník studií o něm a jeho díle. V létě 1921 se Jirásek zúčastnil slavnostního otevření orlicko-horské Jiráskovy turistické stezky. Byl položen základní kámen k Jiráskově chatě na Dobrošově. Po jejím otevření napsal do pamětní knihy známá slova: „Milá chato dobrošovská, vzácné věci dáváš: daleký rozhled, ne pyšný, ale utěšený, radostný odpočinek po namáhavé pouti, bezpečný útulek v bouři.  Jak v tvé výši, tak aby bylo v žití. A tobě aby bylo přáno, abys čněla nad krajem vždy šťastným a svými věrnými milovaným.“ V září 1921 podnikl ještě cestu na Slovensko. Dostalo se mu i mezinárodního uznání – byl mu udělen bulharský řád sv. Alexandra (o pět let později jugoslávský řád sv. Sávy). Nobelovy ceny za literaturu se mu však nedostalo, byť byl na ni navržen celkem třikrát (1919, 1921 a 1930). Ke svému jubileu se Jirásek vyjádřil slovy: „Den sedmdesátých narozenin není dnem potěšení nýbrž vážného zamyšlení a výhledu na nedlouhou již cestu životní, tratící se v temnu věčnosti.“

  V roce 1925 se jeho zdravotní stav zhoršil, nemohl se zúčastnit slavnostní večeře Penklubu, na niž ho zval dopisem Karel Čapek. Před tím, v roce 1922 byl Jirásek na návrh prof. Vočadla jmenován čestným členem ústředního londýnského Penklubu. V červenci 1926 navštívil Jiráska v jeho hronovské vilce prezident Masaryk při své cestě po severovýchodních Čechách. Na známé fotografii vidíme svěžího, byť o rok staršího prezidenta vedle opravdu už velmi staře působícího Jiráska. V témž roce vyšla k Jiráskovým 75. narozeninám Nejedlého studie Alois Jirásek a Náchodsko. Prvního dubna 1927 zemřela Jiráskova žena. Jaroslavu Kvapilovi tehdy napsal: „Je to pro mne a rodinu těžká ztráta. Přes čtyřicet let jsme spolu šťastně žili…“ V létě 1927 byl Jirásek s přáteli ještě naposledy na Dobrošově. V roce 1928 (26. srpna) se Jirásek vzchopil k jednomu z posledních veřejných vystoupení – k poklepu na základní kámen hronovského Jiráskova divadla: „Raduji se z pokroku svého rodného města a z té duše mu přeji, aby jeho divadlo bylo mu ozdobou nejen svou výstavností, ale také požehnáním svým působením, aby vždy povznášelo k ušlechtilosti, k mravní pravdě a kráse, aby tvrdilo a sílilo národní vědomí, vlastenectví. Budiž to dílo požehnané.“ V roce 1929 schválil návrh sochaře Jaroslava Horejce na podobu hrobu jeho ženy s tím, aby bylo na pomníku ponecháno místo pro jeho jméno. Na podzim před odjezdem do Prahy navštívil ještě svůj rodný domek, pobyl v rodné světničce a nechal se odvézt ke hřbitovu, aby postál naposledy u hrobu své ženy. Tam se pak v březnu následujícího roku vrátila urna s jeho popelem.

Pozn.:Informace čerpány mj. z práce Dr. Marie Vorlíčkové Tou cestou jsem šel, která vyšla ve Sborníku Společnosti Aloise Jiráska III v r. 1998 a z publikace Jiráskův pohřeb a návrat do rodného Padolí, vydané Družstvem pro postavení Jiráskova divadla v Hronově  za redakce Dr. Kudrnáče v r. 1930.