Autor: Richard Švanda, uveřejněno v RK č. 67/2023
Rod Dlauhoweských z Dlouhévsi patří mezi nejstarší české šlechtické rody, jehož kořeny sahají do období 13. století. Dlouhou Ves bychom našli v jižních Čechách u Sušice, kde biskup Jan Ignác Dlauhoweský z Dlouhévsi zřídil ze statků Němčice, Kraselov a Hodějov majorát pro linii Chánovských z Dlouhévsi. Když tato větev vymřela po meči, majorát přešel na linii Dlauhoweských. A přestože je jejich rod spojen s jinými regiony v Čechách, příslušníky rodiny Dlauhoweských můžeme nalézt i v souvislosti s historií našeho kraje. Začněme povídáním o generálu jízdy Karlovi svobodném pánovi Dlauhoweském z Dlouhévsi. Narodil se 13. 9. 1844 v rumunském městě Sánnicolau Mare, které leží v dnešní rumunské župě Timiș. Ta byla kdysi součástí rakouské monarchie. Karel se narodil do prostředí do určité míry ovlivněného jeho otcem, někdejším generálmajorem a komorníkem Friedrichem svobodným pánem Dlauhoweským z Dlouhévsi (či německy Langendorf). Jeho matkou byla hraběnka Friederika von Kuenburg z Uher.[1]
Karel nejprve vstoupil roku 1860 jako kadet do vojenského institutu v Hainburgu. Po studiích byl v hodnosti poručíka dosazen k hulánům knížete Schwarzenberga. Dne 21. června 1866 se pluk za účelem krytí armádní dělostřelecké zálohy vydal na pochod přes Tovačov, Kralice nad Oslavou, Protivanov, Svitavy (kde překročil moravskou hranici), Litomyšl, Choceň a Velký Vřešťov, do předsunutých pozic, do nichž dorazil 29. června 1866. Ty však opustil den po prohrané bitvě u České Skalice (28. června 1866), aby kryl armádní dělovou zálohu, přestože se po celou dobu přesunu nepotkal s nepřítelem. Novým táborem se 1. července 1866 stalo Neděliště u Hradce Králové. Dne 3. července 1866 se pluk v dopoledních hodinách zapojil do bitvy, která dopadla pro rakouské jednotky nepříznivě a skončila ústupem celé severní armády směrem na Olomouc. Pluk byl nasazen ke krytí několika baterií armádní dělostřelecké zálohy, a aniž by našel příležitost k útoku, trpěl zejména boční palbou nepřátelské pěchoty z krytých pozic, při níž bylo zastřeleno několik hulánů a koní. Po dosažení Olomouce pokračoval do Vídně, kde měl být doplněn o nové muže. Vzhledem k tomu, že přímá cesta na Vídeň byla odříznuta Prusy, pochodoval přes Kroměříž a Uherské Hradiště, překročil maďarské hranice u Miavy a došel do Prešburku (Bratislavy), kam dorazil 20. července 1866. O dva dny později se střetl u Lamače poblíž Bratislavy s pruskými jednotkami. Nepřítel, i přes dobře mířenou palbu svých děl, nezpůsobil pluku žádné ztráty.[2]
Skupina důstojníků pluku arcivévody Otty Rakouského, sedící uprostřed a vedle něho velitel pluku Karel svobodný pán Dlauhoweský z Dlouhévsi. Foto archiv autora.
Jeho hulánský pluk č. 2 byl součástí rakouské záložní jízdní divize. Dne 22. září 1875 byl Karel Dlauhoweský umístěn ke dvoru Jeho Výsosti arcivévody Karla Ludwiga a o dva roky později, 1. května 1877, byl povýšen do hodnosti rytmistra 1. třídy. V roce 1883 jako uznání za své dlouholeté služby získal nejvyšší vyznamenání, tedy právo nosit vojenskou záslužnou medaili na červené stuze. Dne 1. listopadu 1885 byl jmenován majorem u hulánského pluku č. 7 arcivévody Karla Ludwiga a v roce 1887 byl přemístěn k hulánskému pluku č. 12 Františka II., krále obojí Sicílie. Své znalosti pak předával dále jako velitel Vojenského jízdního instruktorského institutu, kde se dne 1. listopadu 1891 dočkal povýšení na plukovníka. Dne 17. března 1892 převzal velení nad hulánských plukem č. 1. V dalších letech byl několikrát dekorován rakousko-uherskými i německými řády a vyznamenáními, např. v roce 1879 obdržel komandérský stupeň saského Albrechtova řádu[3], v dubnu 1883 důstojnický kříž srbského Řádu Takova, v témže roce rovněž ruský Řád sv. Anny 2. třídy, později důstojnický kříž nizozemského Řádu Dubové koruny a 6. října 1893 komandérský řád 2. stupně švédského Řádu meče.[4] Jedním z posledních nejvyšších vyznamenání byl roku 1906 rakousko-uherský Řád Železné koruny 1. třídy; v souvislosti s tímto vyznamenáním byl povýšen do hodnosti generála jízdy ad honores (v překladu pro čest). V letech 1882-1907 vlastnil němčické panství, které zdědil po Franzi Xaveru Chanovském. Jako armádní důstojník se pohyboval u vídeňského dvora. V roce 1874 jako komoří a roku 1897 již jako tajný rada a následně v letech 1897-1906 byl jmenován nejvyšším hofmistrem arcivévody Otty Františka Josefa, otce budoucího císaře Karla I. Karel svobodný pán Dlauhoweský zemřel ve Vídni 27. února 1907. O dva roky později zemřela i jeho manželka Gabriele von Kulczyce-Wislocka.
Z jejich manželství vzešel syn Karel Ludvík, který se narodil 2. 9. 1876 ve Vídni. Stejně jako jeho otec prodělal službu u armády, kde dosáhl hodnosti majora. V roce 1901 se oženil s Hedwigou svobodnou paní von Konopka z Krakova. Karel Ludvík se ujal rodinného majetku, který se po vzniku Československa a pozemkové reformě zmenšil z 836 ha na 500 ha pozemků. I přestože ho nový stát připravil o část majetku, stál se svou rodinou po 20. a 30. léta 20. století pevně za ním, což spolu se svými syny deklaroval podpisem pod prohlášením české šlechty o věrnosti českému národu v době ohrožení republiky v letech 1938 a 1939. Z tohoto důvodu se ocitl v hledáčku německých orgánů, které se chystaly uvalit na jeho zbylý majetek nucenou správu, to se však z nezjištěných důvodů nakonec nestalo.[5] Karel Ludvík zemřel v roce 1956 ve Smečně, zatímco jeho manželka v roce 1969 v Broumově.
Karel Ludvík a Hedwiga měli čtyři děti: dcery Annu a Gabrielu a dva syny Jana Ignáce a Karla Felixe. Oba chlapci navštěvovali Státní reálné gymnázium ve Strakonicích.[6] Karel poté vystudoval právnickou fakultu a pracoval jako prokurista Báňské a hutní společnosti v Lískovci u Frýdku na Karlově huti. Po únorovém komunistickém převratu rodina přišla o svůj majetek. Jan Ignác musel nastoupit vojenskou službu u „pétépáků“, jeho sestra Anna, jež byla členkou Kongregace šedých sester Řádu svatého Františka, byla nucena přebývat v internačním středisku umístěném v broumovském klášteře.[7] Gabriela byla členkou souboru divadla F. X. Šaldy v Liberci. Kvůli „špatnému kádrovému profilu“ však trpěli i zbylí členové rodiny. Jan Ignác nakonec získal místo jako vedoucí účetní u Charity v Broumově, přičemž současně pracoval jako průvodce cestovní kanceláře Čedok. Vzhledem ke svému původu byl neustále sledován Státní bezpečností, která vedla k jeho osobě spis. Ze zápisů v něm uvedených je patrné, že jej podezřívala z protistátní činnosti.[8] V roce 1975 odešel Jan Ignác do penze. V roce 1989 se s chotí přestěhoval k synovi do Zábrodí u Červeného Kostelce, kde zemřel 20. června 1996 na rakovinu. Zde o pět let později zemřela i jeho manželka Eliška. Jan Ignác měl dva syny – Václava a Jana.
Dar důstojnického sboru svému veliteli Karlu Dlauhoweskému. Foto archiv autora.
Václav Dlauhoweský žil do svých dvou let – než byl komunisty zkonfiskován – na zámku Němčice. Po absolvování školy ve Smečně se s rodiči odstěhoval do Broumova, kde navštěvoval tamější učiliště. Později dokončil studium na střední zemědělské škole, kam bez větších obtíží složil přijímací zkoušku; kvůli svému původu mu hrozilo, že mohl být kdykoli ze studia vyloučen. Až později díky politickému uvolnění v polovině 60. let se mohl na vysoké škole věnovat studiu veterinárního lékařství (získal titul MVDr.). V tomto oboru potom pracoval jako obvodní veterinář a po roce 1989 ředitel Okresní veterinární správy v Náchodě a poté téměř pět let jako ředitel Krajské veterinární správy v Hradci Králové.[9] Václav se svou ženou Janou bydlel v rodinném domě v Zábrodí, kde vychovávali tři syny: Jana, Michala a Lukáše, kteří se společně po navrácení rodového majetku věnovali jeho správě a obnově.
Jeho bratr Jan se této satisfakce již nedočkal, neboť v roce 1971 zahynul při motocyklové nehodě. Václavův nejstarší syn Jan i nadále bydlí v Zábrodí, kde je od roku 2010 starostou. Kromě toho je majitelem firmy Silvagro.
Poznámkový aparát:
[1] Petr MAŠEK, Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha: Mladá fronta, 2003, s. 69.
[2] Oswald Graf KIELMANSEGG, Schwarzenberg-Uhlanen: 1790-1887, s.n., 1887, s. 278-281.
[3] Staatshandbuch für den Freistaat Sachsen, https://www.google.cz/books/edition/Staatshandbuch_f%C3%BCr_den_Freistaat_Sachse/xrUZYwAhjPIC?hl=cs&gbpv=1&dq=karl+freiherr+dlauhowesky+1866&pg=PA158&printsec=frontcover [online 20.09.2023].
[4] Johann SVOBODA, Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustadt: und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage. Österreich: Hof- und Staatsdruckerei, 1894, s. 460.
[5] Milan BUBEN, Dlauhoweský z Dlouhévsi, Střední Evropa, revue pro středoevropskou kulturu a politiku. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku (I.S.E.), 1992, č. 8, s. 111.
[6] Výroční zpráva městského reálného gymnasia ve Strakonicích za školní rok 1924. Strakonice: Městské reálné gymnasium, 1921-1939. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:1c5adeb0-5168-11ee-b118-5ef3fc9bb22f [online 20.09.2023].
[7] Milan BUBEN, c. d., s. 115.
[8] Archiv bezpečnostních složek ČR, fond Objektové svazky (OB), svazek arch. č. OB-375 HK „Cestovní kanceláře“, s. 1.
[9] Informace autorovi poskytl Jan Dlauhoweský.
