Autor: Petr Hnyk

Přírodní krásy „našeho kraje“ jsou korunovány skalními oblastmi v severní části okresu a snad každý zná alespoň některé skalní útvary v oblasti Teplického a Adršpašského skalního města, v Broumovských a Polických stěnách, či na nevelkém skalnatém vrchu, na Ostaši.

Příroda zde za pomoci geologických sil a dalších přírodních živlů vymodelovala celou řadu skalních útvarů, připomínajících lidské postavy, zvířata nebo nejrůznější předměty. Všechny tyto skalní oblasti bývají právem označovány za drahokamy na hrudi naší přírody.

V tomto článku bych rád přiblížil několik skalních útvarů, které zastřešuje jeden společný pojem, a to „skalní brána“.

Z geomorfologického a geologického hlediska rozlišujeme skalní brány na pravé, vytvořené z jednoho skalního bloku, a nepravé, vytvořené zřícením skalního bloku, nebo opřením skalní věže o stěnu sousední skalní věže. Pravé skalní brány lze nalézt převážně v Českém ráji, na Kokořínsku a v oblasti Českého Švýcarska. Tyto kraje zdobí například Vidimská brána, skalní brána u Jestřebic, u Truskavny, u Střezivojic, nebo královny našich skalních bran, Malá pravčická brána a její větší sestra v Labských pískovcích, největší a nejznámější naše skalní brána – Pravčická brána. Tyto „kokořínsko-pravčické“ brány jsou modelované sice v kompaktní, ale zato daleko méně zpevněné hornině, proto jsou hladší, oblejší a celistvější.

V našich skalních oblastech je pískovcová hornina tvrdší a soudržnější, proto zde nejsou potřebné podmínky pro přírodní modelaci pravých skalních bran a setkáváme se zde téměř výhradně s nepravými skalními branami. Ty jsou obvykle tvořeny z několika skalních bloků, které jsou překlenuty dislokovaným skalním blokem, popřípadě několika skalními bloky. Je nad rámec tohoto článku vypočítat zde všechny nepravé skalní brány a branky, které vznikly tímto způsobem, těch bychom mohli ve výše uvedených skalnatých oblastech nalézt stovky, nebo dokonce tisíce. Pokusím se zde představit a přiblížit alespoň několik těch větších a výraznějších.

Oblast Broumovských a Polických stěn zdobí jedna z nejznámějších skalních bran našeho kraje, Kamenná brána. Lze k ní dojít po žluté turistické cestě od osady Slavný, nebo z opačné strany od Zeleného hájku.

Skalnatý vrch Ostaš nabízí návštěvníkům dvě oblasti, které je možno navštívit. Na tzv. Dolní Ostaši nalezneme Kočičí hrádek a Sluj českých bratří, kde několik zaklíněných skalních bloků ve skalní rozsedlině lze považovat také za nepravé skalní brány. Modrá turistická cesta nás provede po tzv. Horní Ostaši a nabídne nám několik skvělých vyhlídek do okolní krajiny. Až při návratu, v samém závěru procházky budeme turistickým ukazatelem upozorněni, že procházíme Výří bránou. V tomto případě se ale nejedná o geomorfologickou skalní bránu, ale pouze o dvě samostatné skály stojící v těsné blízkosti turistické cesty. Trochu stranou od turistického ruchu však Ostaš nabízí poměrně masívní, nepravou skalní bránu, která je tvořena několikatunovým skalním blokem zříceným ze sousední věže.

Oblast Teplických skal, která je značně rozsáhlá a znalci a milovníky skalnaté přírody bývá popisována jako jedna z nejhezčích, také skalní stěny. Hned na vedlejší skalní stěně je další pamětní deska, která v několika jazycích zmiňuje návštěvu holandské královny Wilhelminy a korunní princezny Juliany, které ukrývá celou řadu skalních bran. První, kterou musí projít každý návštěvník skalního města, je ve Vstupním údolí. Nejstarší letopočet na této bráně připomíná rok 1755, což dokládá, že tudy lidé prochází již po několik století. Prošel tudy i J. W. Goethe v roce 1790, kdy zdejším krajem projížděl ze Slezska do Krkonoš. Od té doby jeho návštěvu Teplických skal připomíná pamětní deska vsazená do milimetrem vybrousilo skalní dutinu, kterou lze považovat za skalní bránu, či skalní tunel. Zajímavostí tohoto místa je, že při rozsáhlé těžební akci na začátku dvacátého století bylo tudy transportováno vytěžené dřevo z horních partií, což si vyžádalo umělé rozšíření spodního portálu. Stopy po vrtech a následných odlomech jsou na spodním portálu patrné podnes. Teplické skály navštívily v únoru roku 1936. (viz časopis Rodným krajem č. 43, 2011). Celou řadu jedinečných a velice působivých skalních bran nabízí Teplické skály v okolních roklích, které nejsou turisticky přístupné.

První z nich je na dně skalní rokle, kterou protéká, či spíše sporadicky prosakuje potůček. Avšak v době jarního tání je průtok vody několikanásobný, z potůčku se v tomto období stává potok, který splavuje písek a spadané větve. Tento materiál působil po mnoho staletí jako brusivo, které milimetr za milimetrem vybrousilo skalní dutinu, kterou lze považovat za skalní bránu, či skalní tunel. Zajímavostí tohoto místa je, že při rozsáhlé těžební akci na začátku dvacátého století bylo tudy transportováno vytěžené dřevo z horních partií, což si vyžádalo umělé rozšíření
spodního portálu. Stopy po vrtech a následných odlomech jsou na spodním portálu patrné podnes.

Za další skalní branou Teplických skal, která vznikla za naprosto jiných okolností než předchozí, bych vyvedl čtenáře z vlhké skalní rokle na skalnatý hřeben, který kromě dalších přírodních zajímavostí nabízí i jednu výraznou skalní bránu. Tato pro změnu vznikla částečným sesuvem jedné skalní věže, která se opřela o sousední. V hořejší části do sebe obě skály téměř dokonale zapadly, ve spodní části vznikl pohodlný a značně prostorný průchod, který je dostatečně transparentní v porovnání s lidskou postavou na fotografii.

K poslední skalní bráně Teplických skal bych Vás pozval do protilehlé oblasti Teplických skal, kde opět sestoupíme do provlhlé skalní rokle. I tudy bylo transportováno vytěžené dřevo, ale až v letech druhé světové války. Tehdy pod touto branou museli zajatí vojáci z Anglie, Nového Zélandu a Austrálie vystavět několik metrů vysoký nájezd z pískovcových hranolů.

Přeskočíme-li pomyslně přes Vlčí rokli, ocitneme se v sousedních Adršpašských skalách, ve kterých lze nalézt rovněž několik skalních bran. První z nich, na kterou bych zde rád upozornil, stojí nedaleko od zeleně značené turistické cesty, po které prochází návštěvníci tzv. Starou partií k Malému vodopádu. Skalní věž nese jméno Čertův most a její nádheru obdivují procházející už od osmnáctého století. Zhruba od roku 1800 jsou návštěvníci provázení prvními skalními průvodci, kteří na skalní věž ukazovali průvodcovskou holí a jmenovali ji Taufelbrücke. Jiné, avšak ne zcela běžně používané pojmenování, jsem zaznamenal na kolorovaném obrázku Carla Theodora Mattise zhotoveném asi v roce 1820, a to Most svaté Magdaleny (St. Magdalenen Brücke).

Před několika lety byl pořízen filmový dokument, ve kterém byl zmíněn útvar Milenci v Adršpašských skalách s tím, že se jedná o nejvyšší skalní bránu v této oblasti. Nechci zde vést konfrontační diskusi s autory filmového dokumentu, zda se v tomto případě jedná o skalní bránu nebo skalní okno a zaměřil bych pozornost na další skalní bránu, na kterou bych zde rád upozornil.

Tu nalezneme v Adršpašských skalách hned na začátku tzv. Nové Partie, která byla zpřístupněna o Svatodušních svátcích roku 1890. Na předválečných pohlednicích a v německy psaných průvodcích je tato skalní brána jmenována Prager Pulverturm, v poválečném období se vžil český název Prašná brána, nebo Pražská prašná brána. Vznikla opět sesuvem skalního bloku, který zůstal zaklíněn mezi skalními stěnami.

K poslední skalní bráně bych Vás pozval do méně známé a méně navštěvované oblasti, než byly předchozí. Stojí tak trochu stranou od hlavního turistického ruchu, mezi Hodkovicemi a Chvalčem, v oblasti zvané Závora. Z lesnatého porostu zde vystupují pískovcové výchozy, které jsou mnohde zdobeny bílými křemennými kamínky. Právě tyto křemeny, připomínající kroupy, daly podnět k pojmenování nejvyššího vrcholu této oblasti, který se nazývá Krupná hora (706 m n. m). Z mnoha pískovcových kamenů v této oblasti byly v minulosti zhotoveny kulaté mlýnské kameny a odvezeny do mlýnů v okolí. Několik těchto kamenů, v různém stadiu rozpracovanosti lze nalézt v nejbližším okolí, převážně ve svahu stoupajícím od obce Chvaleč.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•