Autor: Zdeňka Hubková
Když v roce 1929 přišel do staré dřevěné školy v České Metuji pan učitel Emil Klesl, hned přinesl různé novoty. Tak třeba roku 1931 uspořádal školní výlet naší jednotřídky na Zvičinu a do Kuksu, jeli jsme autobusem vypraveným z Police. Na konci školního roku 1931/1932 jsme jeli na Bor, není sice tak daleko, ale jeho vrcholek tenkrát ležel už v Německu. Bor byl z našich oken moc dobře vidět, zdálky nevypadal moc vysoký. Ostaš se svými 700 metry se zdál být vyšší.
Panu učiteli pomohli výlet uspořádat hasiči a pan Fulka. Ten den bylo pěkné počasí. Nebe bylo krásně modré, jen jediný bílý oblak spočíval prozářen sluncem nad Borem a jeho šedými skalami, které se odrážely od tmavých jarních lesů na svahu k Machovu. Bylo po páté hodině, neměla jsem hodinky, snad ještě o něco dřív, a u Plných už stály dva žebřiňáky propletené břízkami, aby na nás nešlo prudké slunce. U každé žebřiny bylo na sedění jedno prkno. Každý jsme s sebou měli tašku s jídlem a vodu v láhvi od piva opatřenou uzávěrem. Sedění na prkně zrovna pohodlné nebylo, ale kdo by na to tehdy myslel. Tenkrát se tak hodně jezdilo na výlety – třeba do Svatoňovic. Policí jsme projeli za zpěvu, dál se jelo přes Bezděkov a potom z kopce dolů do Nízké Srbské. Koně, co nás vezli, byli tažní, nespěchali, šli krok co krok. Silnice byla prašná a hrbolatá, zadky jsme měli otlačené, tak jsme v Machově slezli a šli pěšky za vozem a pak jsme zase nasedli. Lhota byla dost dlouhá ves, asi ta poslední v Čechách. Za ní není konec světa, ale hranice. Než jsme přijeli na hranici, vozy zastavily a pan Fulka nám řekl, ať se pořádně napijeme z pramene u cesty a doplníme si vodu do lahví od piva. Na hranici bylo bouda, spíš kůlna, ale financ tam nebyl žádný. Velcí žáci z vozů slezli, my jsme zůstali sedět, jeli jsme dlouhými serpentinami pořád nahoru a lesem. Ti, co šli pěšky byli nahoře dřív než my, šli totiž zkratkami a čekali na kopci u vsi Kalasperk. Pod Hejšovinou byly dvě hospody, kde měli limonádu. Já jsem si koupila žlutou limonádu, dezertku a štítky na turistickou hůl. V hospodě mluvili česky, ale ne jako my, sem tam řekli něco německy, anebo použili starožitné české slovo. České peníze si vzali jakoby nic. Nahoru na Hejšovinu byla cesta lesem a pak po hrozně moc schodech mezi skalami. Jediný výhled byl na velké lesy, prý tam někde byla Varta a Vambeřice. Slunce už pěkně hřálo, byli jsme utahaní. Nahoře stála pěkná dřevěná chata podobná chatě na Hvězdě. Okolo byla spousta skal, vyhlídka byla k nám do Čech, do Německa ani trochu. Ze skalní plošinky s železným zábradlím bylo vidět les a svah ke Lhotě a Machovu, dál byla vidět Police, Ostaš a docela v dálce slabě Krkonoše a Sněžka. V chatě tam prodávali limonády, pohledy a cukroví, ale bylo to dražší než dole, tak jsme si nikdo nic nekoupil. Všechno se tam muselo nosit na zádech v ruksaku po všech těch schodech. Ještě jednou jsme si všechno prohlédli a zase jsme šli po těch všech schodech dolů. Tam jsme vytáhli naše tašky se zásobami a najedli se. Pak jsme šli k Boru a do skal. Už jsem byla dřív na Ostaši, Hvězdě a v Adersbachu. Tady to bylo zajímavější, asi že to bylo v Německu. S námi tam procházelo už víc lidí, samí Němci, zřejmě se jim tam líbilo. Když jsme prošli celým skalním bludištěm Boru, kde byl nápis „wilde Löcher“ (divoké díry), vedla dál úzká pěšinka dolů – najednou jsme byli u Sypací skály, která už je zase v Čechách. Tady jsme se usadili a dívali se do našeho kraje. Pan učitel nám vysvětloval, jak se která vesnice a kopec jmenuje, abychom mohli vypravovat doma. Pan Fulka měl s sebou dalekohled. Pan učitel si mne zavolal a řekl „Zdenčo, podívej se dalekohledem, jak maminka klepe z verandy koberce!“ Nasadil mně dalekohled k očím, já nikdy před tím dalekohled v ruce neměla, viděla jsem jen něco rozmazaného. Nemohla jsem přiznal, že nevidím vůbec nic. Když se pan učitel zeptal „No vidíš ji?“, tak jsem řekla, že vidím, jak na mne mává. Pak se mně všichni smáli, ale já jsem dál tvrdila, že jsem ji viděla. Však mně maminka od nás z verandy Sypací skálu několikrát ukazovala. Prý je tam zakopaný poklad z polického kláštera. Pak jsme se dali zase na cestu.
Škobrtali jsme cestou dolů, za námi zůstal táhlý skalnatý Bor. Přešli jsme les, říká se mu Hubkova houština, šli jsme dál k rybníčku, kterému se říká Vladivostok. V Machově u hřbitovů už na nás čekaly oba žebřiňáky. To jsem si oddechla. Domů to bylo ještě dvě hodiny drkotavé jízdy. Večer jsem mamince vypravovala, co jsme všechno viděli. Jak jsem si v Kalasperku za české peníze koupila limonády, dezertku a dva štítky na hůl a taky, jak se mně na Sypací skále smáli. Taky jsem jí řekla, že není hezké, když si velcí dělají z dětí legraci, a proto už se školou na žádný výlet nepojedu.
Školní rok byl u konce, vysvědčení ušlo, měla jsem dvě dvojky a začaly prázdniny v létě roku 1932.
(Podle své vlastní kroniky a podle vzpomínek na dětství zapsala Zděnka Hubková, narozena v České Metuji 14. září 1923.)
