Autor: Petr Bergmann
V letošním roce si připomínáme několik výročí vážících se k životu benediktinského mnicha a kněze Sigismunda Ludvíka Boušky. V srpnu 2017 uplynulo 150 let od jeho narození v roce 1867 v Březových Horách u Příbrami a rovněž 75 let od jeho smrti, Bouška zemřel v roce 1942, uprostřed druhé světové války v náchodské nemocnici. Před 125 lety sloužil svou primici na Svaté Hoře společně se svým spolužákem a celoživotním přítelem Jindřichem Šimonem Baarem, v létě 1942 pak po padesáti letech odsloužil svou zlatou a poslední mši v kostele ve Rtyni v Podkrkonoší, která se stala Bouškovi domovem na sklonku jeho života. Bouškův odkaz je nemalý, vedle svého kněžského povolání byl také všestranným umělcem, především literátem. V mládí však toužil stát se výtvarným umělcem a zájem o studium na výtvarné akademii jej přivedl do Prahy. Krátce poté vstoupil do benediktinského řádu a začal studovat teologii na UK. Od mládí se věnoval hudbě, hrál dobře na housle a na harmonium, byl výborným zpěvákem. Psal vlastní poezii a to jej přivedlo k Jaroslavu Vrchlickému, který rozpoznal jeho básnický a překladatelský talent a nasměroval mladého Boušku k překladům provensálské a katalánské poezie.
V roce 1892 přišel Sigismund Bouška na Broumovsko, jeho prvním působištěm byl Machov, kde byl kaplanem. Ve stejné době Bouškovi vyšla tiskem jeho první překladatelská práce, Sen sv. Jana a krátce potom následoval sborník básní katolických básníků Pod jedním praporem, který Bouška sestavil, a také jeho vlastní sbírka básní Pietas. Společně s Karlem Dostálem-Lutinovem, Xaverem Dvořákem a řadou dalších autorů a spolupracovníků začal Bouška vydávat časopis Nový život, přičemž přispíval také do několika dalších časopisů a revuí. Toto podhoubí dalo vzniknout hnutí katolických umělců později zvané Katolická moderna. Z mladého kněze a začínajícího literáta se rychle stala známá osobnost a rozšiřoval se okruh Bouškových uměleckých přátel, mezi nejzajímavější z nich patřili sochař František Bílek nebo básník Otokar Březina.
Po vážné nemoci Bouška v roce 1898 přesídlil do Police nad Metují, nadále publikoval a překládal. Například knihu Arnošta Hella Podobizny svatých, kterou částečně ilustroval, titulní stranu vytvořil Felix Jenewein, kterého Bouška obdivoval. Vášnivý houbař Bouška se v Polici seznámil s uznávaným mykologem Janem Bezděkem, kterému do atlasu hub ilustrovaného malířem Luňáčkem věnoval báseň Houby. Ta se později, v roce 1905 objevila znovu v další Bouškově sbírce básní Legendy, kterou nádhernými ilustracemi v originální směsici lidové ornamentiky a secese vyzdobila Zdeňka Vorlová. Ještě téhož roku Bouška vydal svojí třetí sbírku básní, kritikou nejvíce ceněnou, nazvanou Duše v přírodě, v mnohém inspirovanou atmosférou lesů na Machovsku. Zajímavostí je Bouškův atlas Houby z Broumovska, který vytvořil ve spolupráci s Janem Bezděkem a ilustroval vlastními akvarely. Atlas však zůstal pouze v rukopisu a dnes je uložen v Památníku národního písemnictví. V Machově také vzniklo několik básní a povídek, které Bouška zamýšlel vydat v knize Návštěvy, na níž však rovněž nedošlo.
Oproti Machovu, který si Bouška zamiloval, nebyl v Polici nad Metují spokojen a na vlastní žádost odešel v roce 1908 do broumovského kláštera, kde sloužil několik let jako zpovědník. Stále maloval, překládal, psal a kolem roku 1910 se začal věnovat japonskému dřevorytu, stal se vášnivým sběratelem japonerií a jedním z prvních znalců japonského dřevorytu u nás. V roce 1911 uspořádal první výstavu ze své sbírky v Brně, další pak následovaly v Praze a v Náchodě. Japonský dřevoryt inspiroval Boušku natolik, že začal tvořit dřevorytová ex-libris ve stejném stylu a dokonce vytvořil ilustrace pro knihu Jana Havlasy Okna do mlhy, román z japonského prostředí, formou dokonalých napodobenin klasických japonských dřevorytů. Ze stejné doby pochází také Bouškova portrétní rytina opata Bruna Čtvrtečky. Na něm si Bouška vymohl v Broumovském klášteře jednu celu navíc, ve které si zřídil malou soukromou galerii. V roce 1911 vyšel Bouškovi výběr povídek s názvem Děti v edici při časopisu Meditace vydávaného Vilémem Bitnarem, rodákem ze Zbečníku. Bitnar se stal později Bouškovým prvním a dosud nepřekonaným životopiscem.
Vytoužené vlastní fary se Sigismund Bouška dočkal v roce 1914, kdy se stal farářem v Bezděkově s působností v Machově. Bezděkovský kostel sv. Prokopa Bouškovi přirostl k srdci, stejně jako místní farníci. Nejméně známá a probádaná je Bouškova hudební a písňová tvorba, kterou se sluší připomenout právě v souvislosti s Bezděkovem. Bouška složil kromě jiného píseň Bezděkovský kostelíčku, ale skládal také například pohřební písně Leť dušičko, Za Marušku Balcarovou a nebo Malému Františku Thérovi k pohřbu. Dochované písně jsou svědectvím o Bouškově blízkém vztahu k jeho farníkům a především dětem. Probíhající první světová válka zase inspirovala faráře Boušku ke složení písně Za vojíny, kterou zpívaly matky, manželky a dcery odvedených mužů jako prosby k Panně Marii, aby se jim vrátili v pořádku domů. Páter Bouška byl také odveden, k odvodu šel dokonce vícekrát, na frontu ale nakonec nemusel, na rozdíl od jednoho ze svých přátel, výtvarníka Josefa Váchala, se kterým se sblížil v době svého působení v Bezděkově. V roce 1917 se Bouška dočkal prvního knižního vydání sbírky povídek Děti s ilustracemi Mikoláše Alše a o rok později konce války a vzniku Československa. Pilný Bouška měl již připraven překlad misálu a tak první Český misál vyšel po roce 1918 v Bouškově překladu. Překladatel, básník a talentovaný hudebník Bouška se také vedle vlastních skladeb kostelních písní pouštěl do harmonizací, oprav a přepracování již existujících písní, případně pracoval s překlady a texty tak, aby byly dobře zpívatelné a srozumitelné. Bouška se za hudebního skladatele nikdy nepovažoval, ale přesto složil mnoho především kostelních písní a byl jedním z prvních, kdo ještě před vznikem republiky usilovali o zavedení češtiny do liturgie a vytvořil řadu invenčních překladů z latiny a němčiny.
Od roku 1924 byl Bouška téměř čtyři roky opět v broumovském klášteře benediktinů, v téže době se seznámil s rakouským, ve Stárkově působícím vedutistou a krajinářem Karlem Schwetzem. Schwetz, podobně jako František Bílek, nebo jako malíř Arnold Koblitz, další z Bouškových blízkých přátel, Boušku portrétoval. Schwetzova podobizna Boušky je snad nejzdařilejší. Mimo to ale ilustroval druhé knižní vydání Dětí z roku 1927 a rovněž vytvořil titulní stranu a vignety pro Bouškovu studii Provensálské koledy. V Dětech, ve kterých Bouška autobiograficky popisuje reálie života na Příbramsku, Machovsku a Policku z pohledu dětí a nebo laskavým vypravěčským pohledem na děti, Karl Schwetz umocnil autentičnost vyprávění motivy z Police nad Metují nebo z Machovska.
Od roku 1927 Bouška zpíval Počápelský kostelíčku na novém působišti, nedobrovolně a nerad se ocitl v Počáplích u Terezína, kde byl farářem dlouhých deset let. Prakticky netvořil, vznikla jen studie Sv. Kryštof, která zůstala v rukopisu. V roce 1936 byl Bouška zbaven opatem Dominikem Prokopem kněžského povolání, do broumovského kláštera se nevrátil. Zábor Sudet a okupace jej zastihla ve Rtyni v Podkrkonoší, kam se uchýlil do domu rodičů své sekretářky Rafaely M. Hanušové, která mu byla v posledních letech života trpělivou pečovatelkou, pořadatelkou jeho korespondence a po Bouškově smrti také pečlivou správkyní jeho pozůstalosti. Ve Rtyni již sedmdesátiletý Bouška zůstal až do smrti. Přednášel, občas kázal ve Rtyni nebo v Malých Svatoňovicích, z této doby pochází Bouškova poutní píseň, kterou složil pro poutníky putující do Vambeřic. Hořkost nad odtržením českého pohraničí vyjádřil Bouška v roce 1938 v básni začínající lkavým výkřikem “Ó vlasti má…”.
Válečné události a snad i kruté osudy odbojářů na Svatoňovicku a Červenokostelecku měly dopad na Bouškovo zdraví a na podzim roku 1941 těžce onemocněl. V této době namaloval snad svůj poslední obraz, kde sám sebe stylizuje do podoby zmučeného Krista. Bouška ještě vytvořil řadu portrétních ilustrací pro překlad Rafaely Hanušové knihy Neklidem k Bohu, konec roku 1941 však již prožil v nemocnici v Opočně. Domníval se, že umírá, nechal se zaopatřit knězem a napsal svou poslední báseň V nemocnici, báseň umírajícího. Na Vánoce roku 1941 se ale ještě uzdravil a vrátil do Rtyně. Bouška sbíral síly a v létě 1942 sloužil svou zlatou mši ve rtyňském kostele, která však byla jeho poslední. Gratulanti, kteří Bouškovi ještě před několika málo dny přáli vše nejlepší k pětasedmdesátým narozeninám pak na konci srpna kondolovali Rafaele Hanušové k Bouškovu úmrtí. Zemřel v náchodské nemocnici v době, kdy nacistická armáda vítězila na všech frontách a poslední zbytky českého odboje byly eliminovány. Odešel duchovní, který zasvětil svůj život péči o český jazyk a jeho kultivaci, ovšem v době, kdy se českému národu vedlo nejhůře.
